ECLI:CZ:US:2019:3.US.825.19.1
sp. zn. III. ÚS 825/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 3. 1. 2019 č. j. 13 Nt 916/2018-6, za účasti Okresního soudu Plzeň-jih, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "stížnostní soud") uvedeného v návětí tohoto usnesení, neboť jím dle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 a 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). V průběhu tohoto trestního stíhání rozhodl policejní orgán, jímž byla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň-venkov, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 12. 12. 2018, č. j. KRPP-64854-241/TČ-2018-031171-J-AN, po předchozím souhlasu státního zástupce tak, že podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajistil motorové vozidlo ve vlastnictví stěžovatele, a to z důvodu pro zajištění uvedeného v §79c odst. 1 trestního řádu.
4. Stěžovatel proti tomuto usnesení policejního orgánu podal stížnost, již zamítl stížnostní soud svým usnesením konkretizovaným výše v záhlaví.
IV. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konsistentně s argumentací, již uvedl ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu specifikovanému výše sub 3., tvrdí, že v jeho věci nebyly splněny zákonné předpoklady pro zajištění jeho motorového vozidla, že v usnesení policejního orgánu ani stížnostního soudu není uvedena žádná konkrétní skutečnost, která by osvědčovala, že jeho motorové vozidlo je nástrojem trestné činnosti, tedy že předmětné zajištění bylo svévolné, nebylo učiněno po zvážení jednotlivých zákonných hledisek a dodržení zásady proporcionality. Obě uvedená rozhodnutí jsou stručná, obsahují pouze odkazy na zákonná ustanovení, chybí zde hodnotící posouzení, které by bylo možno přezkoumávat. Stěžovatel toto považuje za extrémní svévolný zásah do jeho vlastnického práva, který postrádá zákonný podklad.
V. Posouzení Ústavním soudem
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Účelem zajištění majetku z důvodu uvedeného v §79c trestního řádu je zajistit, aby mohl být uložen trest propadnutí věci v případě, že obviněný bude v hlavním líčení uznán vinným a současně soud shledá splnění podmínek dle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Tento důvod zajištění je tedy významným faktorem podmiňujícím efektivitu trestu propadnutí věci ve vztahu k nástrojům trestné činnosti. Bez existence této možnosti by pro pachatele trestné činnosti bylo relativně snadné věci, které jim umožnily či alespoň usnadnily trestnou činnost páchat, zcizit či znehodnotit či je jiným způsobem uchránit před právními následky trestného činu, které s nimi zákonodárce spojuje.
9. Obecně k zajištění majetku v trestním řízení Ústavní soud již v minulosti uvedl, že byť jím může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální charakter [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 173/78 SbNU 577) - všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž z internetových stránek https://nalus.usoud.cz - pozn. Ústavního soudu] a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], včetně přiměřené délky zajištění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018].
10. Ústavní soud zároveň setrvale judikuje, že mu do úkonů přípravného řízení zpravidla v souladu se zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci nepřísluší zasahovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741) či usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)], s výjimkou naprostých excesů, jimiž vzniká jednotlivcům nedůvodná a závažná újma, jejíž odstranění či napravení by zpětně již nebylo možné či by bylo mimořádně obtížné, a tedy které nesnese odkladu. To platí i pro zajištění věci dle §79c trestního řádu, které má pouze předběžný charakter [srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], nepředznamenává konečné rozhodnutí o věci, která byla zajištěna, a nezbavuje stěžovatele možnosti dosáhnout zrušení zajištění věci v dalším průběhu trestního řízení.
11. Byť stěžovatel tvrdí, že v jeho případě došlo k tak extrémní svévoli, že zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem je nutné, ten se s takovým hodnocením nemohl ztotožnit.
12. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí policejního orgánu i napadené rozhodnutí stížnostního soudu neobsahují žádné úvahy, které by konkrétně prokazovaly naplnění podmínek dle §79c trestního řádu ve vztahu k předmětnému motorovému vozidlu. Stížnostní soud přitom uvedl konkrétní citace ze spisového materiálu o provedených odposleších, z nichž vyplývá, že stěžovatel se při údajném páchání trestné činnosti, pro podezření z níž proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, přesouval motorovým vozidlem.
13. Ústavní soud považuje za významné, že stěžovatel pouze obecně uvedl, že napadené usnesení stížnostního soudu žádné takové úvahy neobsahuje, ačkoliv toto je prima facie obsahuje. Stěžovatel naopak nijak nerozporoval např. to, že by citace uvedené stížnostním soudem měly i jiné vysvětlení, nepopíral jejich autenticitu, neuvedl ani to, že by se vztahovaly k jinému motorovému vozidlu. Za těchto okolností Ústavní soud, vázán zásadou sebeomezení (viz výše sub 10.), stěžovatelově námitce nemohl přisvědčit.
14. Jako obiter dictum k tomu lze uvést, že i kdyby motorové vozidlo, které stěžovateli bylo zajištěno, nebylo totožné s tím, jehož užívání stěžovatelem podle stížnostního soudu mělo vyplývat z provedených odposlechů, stěžovatel má možnost tuto skutečnost tvrdit v dalším průběhu trestního řízení, navíc předmětné motorové vozidlo by i tak mohlo být předmětem zajištění dle §79g trestního řádu jako tzv. náhradní hodnota.
15. Rovněž je třeba mít na paměti, že k zajištění předmětného motorového vozidla bylo přikročeno krátce po zahájení trestního stíhání. Ústavní soud připomíná, že s prodlužující se délkou trvání zajištění majetku v přípravném řízení trestním rostou i požadavky na preciznost odůvodnění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)], v nynější věci však stěžovatel podal ústavní stížnost prakticky na samém začátku trestního stíhání, tedy v době, kdy stále probíhají úkony trestního řízení, skutkový stav je stále rekonstruován a od orgánů činných v trestním řízení nelze při jejich procesním rozhodování očekávat takový rozsah a kvalitu skutkových zjištění jako při rozhodování o trvání zajištění či jeho zrušení později v průběhu přípravného řízení, v hlavním líčení či dokonce jako při rozhodování ve věci samé, tedy o vině a trestu na závěr hlavního líčení.
16. Ústavní soud za těchto okolností konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice poněkud stručné, ústavněprávním požadavkům však dostojí. Trestní stíhání proti stěžovateli je na samotném počátku a tento bude mít možnost plně realizovat své právo na obhajobu, včetně napadání skutečnosti, že byla zajištěna jeho věc, v jeho dalším průběhu. Současně stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdil ani neprokazoval nic, z čeho by bylo možno usoudit, že zajištěním předmětného motorového vozidla vznikla pro stěžovatele závažná a neodstranitelná újma, jejíž odstranění by nesneslo odkladu a nebylo umožněno ničím jiným než právě zrušením napadeného usnesení Ústavním soudem. Jelikož řízení o ústavní stížnosti je vybudováno na principu subsidiarity a Ústavní soud je vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, důvod pro to, aby Ústavní soud proti postupu orgánů činných v trestním řízení zakročil, tak dán není.
VI. Závěr
17. Stěžovatel svou ústavní stížností cílil na přehodnocení podmínek pro zajištění movité věci patřící do jeho vlastnictví. Ústavní soud však k takovému přezkumu není povolán a z hlediska ústavněprávního v napadeném rozhodnutí stížnostního soudu ani v postupu předcházejícímu jeho vydání nezjistil po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejími přílohami nic, co by jej opravňovalo ke kasačnímu zásahu proti napadenému usnesení. Žádný takový flagrantní důvod neshledal při posuzování věci ani sám od sebe.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu