ECLI:CZ:US:2019:3.US.841.19.1
sp. zn. III. ÚS 841/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Jiránka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2019 č. j. 9 Afs 428/2018-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně bylo porušeno právo na účinné právní prostředky nápravy zaručené čl. 13 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2018 č. j. 43 Af 44/2018-12 odmítl správní žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územní pracoviště v Mladé Boleslavi (dále jen "správce daně") ze dne 27. 9. 2018 č. j. 4407034/18/2115-50522-203074. Stěžovatel podal proti rozhodnutí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale společně s podáním kasační stížnosti nezaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč [dle §2 odst. 2 písm. b), §4 odst. 1 písm. d) a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích") a položky 19 Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou citovaného zákona]. Stěžovatel byl vyzván, aby tak učinil do 15 dnů od doručení usnesení ze dne 14. 12. 2018 č. j. 9 Afs 428/2018-12, ale soudní poplatek nezaplatil a na výzvu nijak nereagoval. Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele usnesením ze dne 9. 1. 2019 č. j. 9 Afs 428/2018-22 pro nezaplacení soudního poplatku podle §47 písm. c) ve spojení s §120 soudního řádu správního a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
3. Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší správní soud postupoval ryze formalisticky, když řízení o kasační stížnosti zastavil a tím zasáhl do základních práv stěžovatele. Pominul §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, že stěžovateli může vzniknout újma. Zastavení řízení v tomto případě nepředstavuje pouze procesní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se jedná o rozhodnutí, které má významný vliv na hmotněprávní aspekty přímo týkající se stěžovatele.
4. Stěžovatel dne 11. 3. 2019 doplnil podanou ústavní stížnost o další tvrzení. Poukázal na to, že postupem správce daně (resp. v důsledku postupu Krajského soudu v Praze v rámci řízení ve správním soudnictví) mu může vzniknout vážná újma na právech. Správce daně vydal osm dalších dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty vůči stěžovateli (únor, březen, červenec, srpen, září, říjen, listopad a prosinec 2014), které byly totožné formálně, skutkově, fakticky i procesně, ale Krajský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud nesloučily všechny věci do jednoho řízení. Stěžovatel tak zaplatil 40 000 Kč na soudních poplatcích za všechna řízení. V případě rozhodnutí napadeného ústavní stížností pouhým nedopatřením stanovený soudní poplatek opomenul zaplatit a v důsledku toho mu nebyl umožněn přezkum formou kasační stížnosti, což považuje za porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel má za to, že postupem Nejvyššího správního soudu byl rovněž porušen čl. 13 Úmluvy, neboť postupem Nejvyššího správního soudu, bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 6 Úmluvy. Tím, že stěžovatel nemůže podat proti rozhodnutí o zastavení řízení opravný prostředek, byl o své právo dle čl. 13 Úmluvy zkrácen. Tato újma na právech bude pro stěžovatele finančně likvidační, a to tím, že dojde k jeho ekonomické likvidaci a ztrátě živobytí pro stěžovatele a pro jeho celou rodinu (včetně jeho nezletilých dětí).
5. V uvedené věci tvrdil, že všechny dodatečné platební výměry správce daně jsou zcela neoprávněné, přičemž stěžovatel má řadu důkazních prostředků, aby prokázal jejich neoprávněnost, a to v rámci odvolacího řízení v systému daňové správy, nebo v rámci správního soudnictví. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikáty Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 324/96, I. ÚS 664/03, II. ÚS 2130/15 a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, když posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s relevantní částí odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu při stanovení poplatkové povinnosti stěžovatele za jím podanou kasační stížnost, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné platné znění §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích obsahuje jednoznačně formulované pravidlo pro stanovení poplatkové povinnosti za žalobu podanou proti správnímu rozhodnutí, resp. opatření obecné povahy, dle něhož každé napadené rozhodnutí, resp. opatření obecné povahy představuje "samostatný základ poplatku", je Ústavní soud toho názoru, že zákon žádné interpretační alternativy nenabízí, a proto zde logicky ani není dán prostor pro upřednostnění (případného) ústavně-konformního výkladu před výklady ostatními.
9. V posuzované věci není stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Stěžovateli tedy v zásadě nic nebránilo, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnil již při podání kasační stížnosti. Pokud tak neučinil, a dokonce tak neučinil ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Ke stejnému závěru Ústavní soud již dospěl v usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz).
10. Stanovení propadné náhradní lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze ani považovat za svévolné; právě naopak tím došlo ke sjednocení postupu, který lze od soudu při nezaplacení soudního poplatku očekávat. Jednak byla nově stanovena minimální délka soudcovské lhůty (ledaže jsou dány výjimečné důvody pro určení kratší lhůty), jednak byl sjednocen následek nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek včas. Doposud totiž platilo (dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, ve znění do 29. 9. 2017), že v civilním soudnictví nemělo mít nesplnění zákonné poplatkové povinnosti i přes výzvu soudu negativní následky, pokud poplatník soudní poplatek zaplatil do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, zatímco ve správním soudnictví měl poplatník možnost zaplatit pouze do právní moci usnesení o zastavení řízení (tedy typicky do konce dne, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, srov. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2008 č. j. 5 Afs 1/2007-172, č. 2328/2011 Sb. NSS).
11. V posuzované věci je pak z usnesení Nejvyššího správního soudu zřejmé, že zastavení řízení je negativním následkem vzniklým pouze z důvodů na straně stěžovatele, a nemůže tedy být dán důvod protiústavnosti napadené právní úpravy. Soudní poplatek za žalobu byl stěžovatel schopen zaplatit do 15 dnů od výzvy doručené dne 18. 12. 2018 a nezaplatil jej ani do konce lhůty k zaplacení soudního poplatku, která marně uplynula 2. 1. 2019. Stěžovatel zastoupený advokátem tedy měl prostor, v němž mohl soudní poplatek zaplatit nebo alespoň vyložit důvody, pro které tak učinit nemůže [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539)].
12. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel zmeškal lhůtu pro zaplacení soudního poplatku a choval se v rozporu s Ústavním soudem konstantně připomínanou zásadou - "spravedlnost náleží toliko bdělým". Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána přiléhavou.
13. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu