ECLI:CZ:US:2019:3.US.923.19.1
sp. zn. III. ÚS 923/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 27 Cdo 5082/2017-374, č. j. 27 Cdo 3693/2017-370 a č. j. 27 Cdo 5081/2017-373, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 4 Co 95/2015-334 a ze dne 30. března 2015 č. j. 4 Co 41/2015-316 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 25 Co 226/2007-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. Stěžovatelčino podání nesplňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona o Ústavním soudu), a stěžovatelka není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§30 odst. 1, §31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud shledává, že stěžovatelka se na Ústavní soud obrací opakovaně, přičemž byla již mnohokrát vyzývána k odstranění vad ústavní stížnosti; dostalo se jí tak náležitého poučení, včetně informace o nezbytnosti právního zastoupení advokátem a upozornění na následky spojené s neodstraněním vad (viz např. věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 494/10, sp. zn. III. ÚS 340/11, sp. zn. I. ÚS 1508/12 či sp. zn. III. ÚS 1513/13). Ve výzvách byla také výslovně poučena o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, lze pro stručnost odkázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07 (dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2558/17, sp. zn. IV. ÚS 1137/18, sp. zn. II. ÚS 2087/18, sp. zn. I. ÚS 1/19 a dalších, přiměřeně použil §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj