ECLI:CZ:US:2019:3.US.985.19.1
sp. zn. III. ÚS 985/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Boka, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. 20 Cdo 3024/2018-169, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 12 Co 7/2018-98 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. srpna 2017 č. j. 66 Nc 1113/2009-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti D&I CONSULTING LIMITED, sídlem 10 Dunstan Close, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a Zdeňka Kučery, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 20. 3. 2019, která byla doplněna podáním ze dne 27. 3. 2019, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 15. 8. 2017 č. j. 66 Nc 1113/2009-57 zamítl návrh stěžovatele (druhého povinného) na zastavení exekuce podaný podle §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obvodní soud k tomu uvedl, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy ani neosvědčil skutečnosti vypovídající o jeho nemajetnosti, je v produktivním věku, neuvádí žádné zdravotní obtíže, nemoci či omezení, které by mu znemožňovaly výkon výdělečné činnosti, nepobírá důchod ani nemocenské dávky, není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a nenachází se v databázi státní sociální podpory. Obvodní soud nevyloučil možnost, že v budoucnu stěžovatel nabude majetek darováním či dědictvím, a jeho majetková situace se tak zlepší. Soudní exekutor nadále provádí šetření ke zjištění majetku povinného, nebyly dosud vyčerpány všechny možné způsoby provedení exekuce a návrh na zastavení exekuce je tak předčasný.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 3. 2018 č. j. 12 Co 7/2018-98 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že není postavena najisto majetková situace stěžovatele. V obecné rovině uvedl, že majetek povinného zjišťuje soudní exekutor a povinný musí svá tvrzení prokázat. Exekuční soud nemá povinnost exekuci zastavit, zjistí-li, že povinný nedosahuje žádných příjmů. Způsobilým důvodem pro zastavení exekuce pak není skutečnost, že povinný, přestože je v produktivním věku a nemá žádná zdravotní omezení, nedosahuje žádných příjmů a pouze tvrdí, že důvodem pro zastavení exekuce je skutečnost, že nemá žádné příjmy. V nyní posuzované věci nelze vyloučit možnost, že stěžovatel v budoucnu majetek nabude.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3024/2018-169 odmítnuto jako nepřípustné, když městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K výhradě stěžovatele vůči úplnosti a přesnosti zprávy soudního exekutora Nejvyšší soud uvedl, že tato zpráva (přes svou relativní stručnost) vyhovuje obsahovým požadavkům vyplývajícím z judikatury. Nejvyšší soud již dříve vysvětlil, že zpráva soudního exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko soudního exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení soudního exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem. Je poté věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup soudního exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva soudního exekutora neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti. Je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany soudního exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4128/2016 a ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 449/2018). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 449/2018 (na které stěžovatel poukazoval a jímž bylo rozhodnuto v jeho jiné exekuční věci) neplyne, že je na exekutorovi či oprávněném, aby prokazoval, že existuje další postižitelný majetek; stěžovateli bylo v této věci vyhověno z důvodu, že exekuční soud se při zjišťování skutečností podstatných pro rozhodnutí omezil výlučně na vyjádření soudního exekutora. Ve stávající věci však obvodní soud nevycházel výhradně ze zprávy soudního exekutora, ale též z obsahu exekutorského spisu (mj. konstatoval, že proti povinnému je vedeno osm exekučních řízení a soudní exekutor opakovaně provádí součinnosti) a učinil dotazy na Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce České republiky. Závěr, že nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., založil na skutečnostech, že jednak dosud není postavena najisto majetková situace stěžovatele a dále že je v produktivním věku, přičemž nebyla zjištěna žádná např. zdravotní omezení, která by mu bránila v případné výdělečné činnosti. Nebylo proto možno přisvědčit stěžovateli v tom, že by obvodní soud veškeré podstatné informace načerpal pouze z vyjádření soudního exekutora, aniž by je sám prověřoval z obsahu exekučního spisu a případně zjišťoval konkrétní skutečnosti, které uváděl stěžovatel (tím spíše, že stěžovatel žádné "konkrétní skutečnosti" v odvolání neuváděl a omezil se pouze na prosté tvrzení o neexistenci majetku a příjmů, aniž by uvedl překážky - ať již zdravotní, osobní, rodinné apod. - které mu brání v pravidelné výdělečné činnosti).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve poměrně podrobně rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Soudům vytýká, že při rozhodování o jeho návrhu na zastavení exekuce vyšly toliko ze stručné zprávy soudního exekutora, která však neobsahuje žádný konkrétní údaj o tom, zda, kdy a jaký exekučně postižitelný majetek stěžovatele byl v minulosti zjištěn, proč se z něj nepodařilo nic vymoci a jaké pokusy o zjištění obvyklého majetku soudní exekutor učinil, což je podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zpráva soudního exekutora by měla vyhovovat základním materiálním náležitostem, na jejichž základě lze teprve vyvodit odpovídající závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. V tomto směru se Nejvyšší soud s námitkami stěžovatele nevypořádal. Poukazuje na to, že exekuci nelze vést věčně a exekuční řízení nemůže sloužit jako nástroj pro "umrtvení institutu promlčení pohledávky". Ústavnímu soudu předkládá k vyjádření otázku, kdo je povinen prokázat nemajetnost pro účely zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (zda exekutor, popř. oprávněný, anebo povinný) a jaká jsou vodítka pro posouzení toho, s jakým cílem je exekuce vedena (zda má pouze bránit promlčení pohledávky nebo zda je očekávatelná šance k vymožení exekuované pohledávky). V této souvislosti zdůrazňuje zásadu zákazu zneužití práva. Podle názoru stěžovatele právě nečinnost oprávněného a soudního exekutora v exekučním řízení, resp. jejich činnost pouze v případě návrhu povinného na zastavení exekuce, představuje právě takové zneužití práva.
6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2019 stěžovatel upozorňuje na jedné straně na nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2156/18 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vydaný v jeho jiné exekuční věci, jímž bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. 4. 2018 č. j. 20 Cdo 954/2018-119) zrušeno pro porušení práva na zákonného soudce, na straně druhé poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. I. ÚS 106/19, jímž byla jeho obdobná ústavní stížnost odmítnuta, neboť Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud (usnesení ze dne 24. 10. 2018 č. j. 20 Cdo 3358/2018-111) postupoval v rozporu s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce. Toto usnesení Ústavního soudu má být podle stěžovatele s výše uvedeným nálezem v rozporu. V doplnění ústavní stížnosti se věnuje oběma těmto rozhodnutím a navzájem je srovnává. Vyslovuje přesvědčení, že hodnocení rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení č. j. 20 Cdo 3358/2018-111), které bylo předmětem přezkumu ve věci sp. zn. I. ÚS 106/19, bylo I. senátem Ústavního soudu vytrženo z kontextu. Navíc v této věci I. senát přehlédl porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel očekává, že v nyní projednávané věci se III. senát Ústavního soudu buď přihlásí k závěrům vyplývajícím z nálezu sp. zn. II. ÚS 2156/18, anebo pakliže bude vycházet z usnesení sp. zn. I. ÚS 106/19, předloží tuto věc podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i na postup a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Hlavní námitky stěžovatele se týkají toho, že soudy při rozhodování o zastavení exekuce vyšly pouze ze stručné a neúplné zprávy soudního exekutora a neprováděly vlastní zjišťování skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí, což je podle stěžovatele v rozporu se závěry vyplývajícími z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 449/2018. Pakliže Nejvyšší soud tyto závěry nerespektoval a ani nepředložil věc k rozhodnutí velkému senátu (z důvodu odchýlení se od předchozí judikatury), porušil tím podle stěžovatele v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2156/18 jeho právo na zákonného soudce. Ústavní soud tyto námitky nesdílí, resp. obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 106/19, nepovažuje závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 2156/18 na nyní posuzovanou věc za přiléhavé, neboť ani v tomto případě se soudy neodchýlily od dříve vyslovených závěrů obsažených v usnesení sp. zn. 20 Cdo 449/2018.
10. V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud se námitkám stěžovatele, které se týkaly úplnosti, obsahové dostatečnosti a přesnosti zprávy soudního exekutora, věnoval a svůj náhled na věc jasně a srozumitelně vysvětlil. Podstatné je, že exekuční soud vycházel, především, ze soudním exekutorem zamýšlených kroků, za účelem vymožení plnění, které byly uvedeny v jeho zprávě. Ostatní informace týkající se dosavadního průběhu řízení může exekuční soud čerpat z exekučního spisu. Ústavní soud proto považuje za nutné opětovně zdůraznit, jak učinil v bodě 15. svého nálezu sp. zn. II. ÚS 2156/18, že v usnesení sp. zn. 20 Cdo 449/2018 Nejvyšší soud vyslovil, že "je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Odvolací soud se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu neřídil, když prakticky veškeré pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podstatné informace (s výjimkou věku povinného) načerpal z vyjádření exekutora, aniž by je sám prověřoval skrze obsah exekučního spisu a případně zjišťováním konkrétních skutečností, které uvádí povinný."
11. Nejvyšší soud v rozhodnutí namadeném ústavní stížností svůj odlišný právní závěr odůvodnil rozdílem v procesním postupu obvodního soudu a v rozsahu zjištění o skutkovém stavu. I v nyní posuzované věci totiž obvodní soud, jehož zjištění městský soud převzal, nevycházel výhradně ze zprávy soudního exekutora, ale též z obsahu exekutorského spisu. Jak se podává z usnesení obvodního soudu, z obsahu exekutorského spisu (sp. zn. 137 Ex 6477/09) bylo zjištěno, že bylo exekučním příkazem rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele a o provedení exekuce srážkou ze mzdy (tento exekuční příkaz byl však zrušen), dále že proti povinnému je vedeno osm exekučních řízení a soudní exekutor opakovaně provádí součinnosti; obvodní soud rovněž učinil dotazy na Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce České republiky, z nichž získával další informace. Lze tedy shrnout, že soudy postupovaly i v nynější věci v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 449/2018.
12. Za této situace Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu nezjistil. Přijetí jiného právního závěru na základě relevantních odlišností skutkového stavu a procesního postupu městského soudu zjevně nemůže být postupem zasahujícím do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2086/17).
13. Z důvodu odlišného skutkového stavu a procesního postupu oproti situaci řešené v nálezu sp. zn. II. ÚS 2156/18 Ústavní soud rovněž neshledal potřebu předložit stávající věc plénu k zaujetí stanoviska podle §23 zákona o Ústavním soudu.
14. Domáhal-li se stěžovatel toho, aby se Ústavní soud vyjádřil k jím předloženým otázkám (kdo je povinen prokázat nemajetnost a jak posuzovat, s jakým cílem je exekuce vedena), nemohl Ústavní soud tomuto požadavku vyhovět. Stěžovatel si je dobře vědom, že Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu podávat výklad podústavního práva.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu