ECLI:CZ:US:2019:3.US.987.19.1
sp. zn. III. ÚS 987/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. Ch., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2018 č. j. 14 To 767/2018-63, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, usnesením ze dne 13. 9. 2018 č. j. KRPS-278106-22/TČ-2018-010072 podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodla o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 9. 2018 č. j. 2 Nt 809/2018-1 stěžovatele vzal do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a b) tr. řádu, s tím, že vazba se započítává od 13. 9. 2018.
4. Dne 25. 10. 2018 podal stěžovatel u okresního soudu žádost o propuštění z vazby na svobodu za současného nahrazení vazby blíže uvedenými instituty. Okresní soud nejprve rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2018 č. j. 2 Nt 1103/2018-27 o tom, že podle §71a a §73a odst. 1 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady za vazbu stěžovatele z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu a výši peněžité záruky stanovil částkou 1 200 000 Kč, která měla být složena na účet okresního soudu, a vazební zasedání odročil na 21. 11. 2018. Posléze okresní soud usnesením ze dne 21. 11. 2018 č. j. 2 Nt 1103/2018-48 ve vazebním zasedání rozhodl, že podle §71a tr. řádu se stěžovatel propouští z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se přijímá nabídka záruky za další chování stěžovatele poskytnutá P. Ch. jako náhrada za vazbu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se přijímá písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba stěžovatele nahrazuje dohledem probačního úředníka, podle §73a odst. 1 tr. řádu se přijímá peněžitá záruka ve výši 1 200 000 Kč poskytnutá P. Ch. jako náhrada za vazbu stěžovatele a podle §88d odst. 1 tr. řádu se stěžovateli ukládá předběžné opatření, jímž se mu zakazuje jakýkoliv osobní nebo jiný kontakt a vyhledávání poškozené.
5. Proti usnesení o propuštění z vazby podal státní zástupce stížnost, kterou navrhl, aby Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení o propuštění z vazby zrušil a rozhodl, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá. Státní zástupce rovněž podal návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě, jelikož trvají důvody vazby dle §67 písm. a) a b) tr. řádu.
6. Okresní soud vyrozuměl obhájce stěžovatele, že dne 12. 12. 2018 v 9:00 hodin se bude konat vazební zasedání o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby; obhájce se daný den dostavil k okresnímu soudu, kdy mu však bylo sděleno, že vazební zasedání ve věci stěžovatele se nekoná, neboť o vazbě bylo rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 2 Nt 1103/2018-48.
7. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl k instanční stížnosti státního zástupce tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se usnesení okresního soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 2 Nt 1103/2018-48 ruší a znovu se rozhoduje tak, že podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se nepřijímá záruka za další chování stěžovatele, kterou poskytl P. Ch., podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba stěžovatele nenahrazuje dohledem probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu se stěžovateli neukládá žádné z předběžných opatření a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky, kterou poskytl P. Ch.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v zákonné lhůtě podle §72 odst. 1 tr. řádu nebylo rozhodnuto o prodloužení doby trvání vazby, přičemž tato lhůta skončila uplynutím dne 21. 12. 2018 (usnesení o vzetí do vazby nabylo právní moci dne 21. 9. 2018) a okresní soud "tak neučinil". Vzhledem k tomu, že krajský soud si při rozhodování o stížnosti státního zástupce proti usnesení okresního soudu o propuštění stěžovatele z vazby nepovšiml návrhu (ze dne 29. 11. 2018) na ponechání stěžovatele ve vazbě, usnesení okresního soudu zrušil a žádost o propuštění zamítl, avšak již v žádném svém výroku nerozhodl o prodloužení doby trvání vazby, má stěžovatel za to, že ode dne 22. 12. 2018 je ve vazbě držen nezákonně. Stěžovatel odkazuje též na odbornou literaturu a z ní dovozuje, že za jedno z jiných rozhodnutí o vazbě lze sice považovat rozhodnutí nadřízeného soudu o stížnosti proti některému ze specifikovaných rozhodnutí, avšak v předmětné věci krajský soud rozhodl až dne 31. 12. 2018, tedy po uplynutí propadné lhůty. Se zřetelem k absenci výroku o ponechání stěžovatele ve vazbě se nelze ani dozvědět, z jakých vazebních důvodů je nadále vazebně stíhán. Taktéž došlo k porušení jeho práva, aby daná věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl ke všemu vyjádřit, neboť se žádné vazební zasedání před krajským soudem nekonalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
10. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/78 SbNU 451)]. Článek zaručující osobní svobodu jednotlivce je zařazen hned po právu na život (čl. 6 Listiny) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 7 Listiny).
11. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní záruku, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. výše odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
12. Vazbě, jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek přípustného nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
13. Princip presumpce neviny, dle něhož musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tento princip má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
14. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro vzetí do vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
15. Ústavní soud dále podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro takový zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně přijímaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
16. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Zaprvé stěžovatel namítá, že soudy v zákonné lhůtě podle §72 odst. 1 tr. řádu nerozhodly o jeho ponechání ve vazbě nebo o propuštění na svobodu.
18. Soudy vycházely z toho, že rozhodnutím splňujícím požadavky §72 odst. 1 tr. řádu je usnesení okresního soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 2 Nt 1103/2018-48. Tímto závěrem se nezpronevěřily nosným důvodům nálezu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4085/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v jehož bodu 46. Ústavní soud ve shodě s výkladem podaným komentářovou literaturou (srov. Augustinová, P. In: Draštík, A. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2017) konstatoval, že oproti právní úpravě obsažené v trestním řádu ve znění do 31. 12. 2011 došlo k odstranění dvoukolejnosti rozhodování o dalším trvání vazby z úřední povinnosti a rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Byl totiž sjednocen okruh přezkoumávaných okolností a byla zavedena vazební zasedání k realizaci slyšení obviněného v souvislosti s rozhodováním o vazbě.
19. Zadruhé stěžovatel vytýká, že krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení nerozhodl výslovně o jeho ponechání ve vazbě.
20. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4085/17 konstatoval, že nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě vedle výroku o žádosti o propuštění z vazby není bez dalšího porušením práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny ani práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v tomto nálezu z chybějícího výslovného výroku o ponechání obviněného ve vazbě kasační důsledky nedovodil, přičemž položil důraz na materiální funkci rozhodování o vazbě (smyslem a účelem stanovení povinnosti periodického přezkumu důvodů pro trvání vazby je právě pečlivé přezkoumávání všech relevantních skutečností a zhodnocení, zda důvody vazby trvají), nikoli na formální stránku představovanou výslovným výrokem o ponechání obviněného ve vazbě (srov. body 42. až 46. odůvodnění citovaného nálezu). Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od těchto závěrů ani v nyní posuzované věci.
21. Zatřetí, další výhrady se vztahují k okolnosti, že vzhledem k absenci výroku o ponechání stěžovatele ve vazbě se nelze ani dozvědět, z jakých vazebních důvodů je nadále vazebně stíhán. Ani potud se krajský soud nedopustil ústavněprávně relevantní diskrepance.
22. Krajský soud dal v předmětném usnesení najevo, že státní zástupce nepodal návrh podle §72a odst. 3 tr. řádu, proto vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu dnem 13. 12. 2018 odpadl.
23. Krajský soud k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu konstatoval, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že se stěžovatel trestného činu, ze kterého je obviněný, dopustil. Předpokládá se, že s ohledem na způsob provedení činu, včetně použití hrubšího násilí, a věk poškozené, bude stěžovateli v případě prokázání viny uložen trest "značně citelný". Stěžovatel je cizí státní občan, k České republice postrádá jakýkoli bližší (osobní či např. majetkový) vztah, dojížděl sem "podle rozmaru" za otcem a strýcem P. Ch., který mu poskytuje ubytování a peníze na živobytí. Podle krajského soudu v případě propuštění stěžovatele z vazby na svobodu hrozí, že vycestuje zpět do Moldavské republiky, kde se nacházejí ostatní členové jeho rodiny, a stane se tak pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, tedy uprchne, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu, takže důvod vazby dle §67 písm. a) tr. řádu na jeho straně trvá. Na uvedeném podle krajského soudu nic nemění, že stěžovatel údajně nabyl státní občanství Rumunské republiky; toto lze považovat s ohledem na okolnost, že v Rumunské republice nemá vůbec žádné zázemí, za formální záležitost (srov. v širších souvislostech obecné zásady skutečného vztahu osoby ke státu, tzv. genuine link a tzv. effective nationality).
24. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) nebo nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
25. Z usnesení krajského soudu se podává, v jakém rozsahu bylo instanční stížností napadené rozhodnutí přezkoumáno, jaké okolnosti vzal jmenovaný soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů - které bezpochyby nelze označit za excesivní - rozhodl.
26. Dlužno poznamenat, že rovněž okresní soud dovodil existenci důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. řádu; oproti krajskému soudu dospěl k odlišným závěrům toliko co do nahrazení vazby zákonem stanovenými instituty. Krajský soud přitom přesvědčivě vysvětlil, proč má za to, že ve stěžovatelově věci není možné jejich uplatnění.
27. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též vůči rozhodování soudu druhého stupně v řízení o instanční stížnosti.
28. Krajský soud vzal v potaz i tzv. doktrínu zesílených důvodů [srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82, SbNU 727)], přičemž zcela udržitelně dovodil, že výše uvedená hlediska svědčící ponechání stěžovatele ve vazbě nad faktorem plynutí času převažují.
29. Začtvrté, stěžovatel se vymezuje proti tomu, že daná věc nebyla projednávána v jeho přítomnosti, tudíž se nemohl "ke všemu" vyjádřit.
30. Rovněž této námitce nelze přisvědčit, neboť okresní soud rozhodl ve vazebním zasedání. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti tuto svoji kritiku dále nerozvíjí a netvrdí ani kupříkladu to, že mu byla upřena možnost uplatnit některé skutkové či právní argumenty.
31. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které krajský soud rozhodl, jak se výše uvádí, jsou v usnesení přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
32. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách žádný důvod zakročit.
33. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že se krajský soud nezpronevěřil žádné z ústavněprávních kautel.
V.
Závěr
34. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl coby zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu