ECLI:CZ:US:2019:4.US.1228.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1228/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Yvetty Hamerníkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Feltem, advokátem se sídlem v Praze 8, Urxova 458/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. Ncd 26/2019-42, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků 1) Ing. Miloslava Steiera a 2) Marie Steierové, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 12. 4. 2019 ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na delegaci vhodnou v rámci řízení o žalobě na zrušení spoluvlastnictví. Podle stěžovatelky jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; společně s ústavní stížnosti podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 dostupné na adrese https://nalus.usoud.cz). I když z tohoto pravidla připouští Ústavní soud výjimky, činí tak, jsou-li současně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod. Dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci není splněna už první z uvedených podmínek. Stěžovatelka rozporuje rozhodnutí soudu o návrhu na delegaci vhodnou, což je mimořádný procesní nástroj prolamující obecnou zásadu zákonného soudce. Z textu stížnosti ani z jiných hledisek však nevyplývá, že by napadené usnesení do některého z ústavně zaručených práv zasahovalo, natož aby se jednalo o zásah citelný, který by mohl být napraven pouze cestou ústavní stížnosti. Lze si spíše představit, že by došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, pokud by soud návrhu na delegaci vyhověl. V projednávané věci však soud neshledal, že by stěžovatelkou uvedené argumenty představovaly důvody pro delegaci.
Nad rámec posouzení přípustnosti Ústavní soud uvádí, že probíhá-li soudní řízení podle základních procesních pravidel stanovených zákonem (tedy aniž by soudy aplikovaly některou z procesních výjimek určených pro mimořádné situace), jen zcela výjimečně může tento stav odporovat některému z ústavně zaručených práv či svobod.
Na základě výše uvedených důvodů byla stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Domáhá-li se stěžovatelka odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byl by takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal k meritornímu přezkumu; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj