ECLI:CZ:US:2019:4.US.1389.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1389/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace TRIOS, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Zakouřilova 142, zastoupené JUDr. Janem Krčem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 33/577, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 54 Co 8/2019-135, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2018, č. j. 21 C 298/2017-108, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a obchodní korporace Equine Vet Service a. s. se sídlem v Praze 4, Libušská 313, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") byla uložena stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 29 933,28 Kč s příslušenstvím. V projednávané věci šlo o to, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o ošetření zvířete podle §2586 a násl. o. z. a dne 11. 10. 2016 byl na kliniku vedlejší účastnice předán kůň Al Jaz k rutinnímu plánovanému chirurgickému zákroku. Operace byla provedena dne 12. 10. 2016. Následně (nejspíše v souvislosti s pooperační péčí o pacienta) došlo k infikaci koně stafylokokem aureus, a poté, kdy se vedlejší účastnici koně nepodařilo zachránit, byl kůň dne 22. 12. 2016 utracen. Vedlejší účastnice se následně domáhala úhrady za provedený veterinární úkon ve výši 36 300 Kč.
Městský soud v Praze rozsudek soudu nalézacího k odvolání stěžovatelky ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v daném případě byly veterinární úkony provedené ve dnech 12. 10. 2016 - 20. 10. 2016 provedeny s odbornou péčí a že vedlejší účastnici vzniklo právo na zaplacení ceny za jejich provedení.
Stěžovatelka má za to, že v tomto případě obecné soudy při svém rozhodování postupovaly tak, že došlo k zásahu do jejích ústavních práv. Podle stěžovatelky jsou rozhodnutí obecných soudů tak principiálně nesprávné, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka považuje stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu za projev soudní svévole, protože právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními; soudy při rozhodnutí nepodřadily zjištěný skutkový stav pod žádnou z existujících kogentních právních norem. Napadená rozhodnutí jsou logicky rozporná a v zásadním rozporu s principy spravedlnosti, nejsou dodatečně a jasně vysvětlena; odvolací soud rezignoval na vyvracení námitek stěžovatelky a rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího potvrdil.
Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 173/17, a uvádí, že v případě odůvodnění odvolacího soudu sice obecně postačuje, ztotožní-li se odvolací soud s rozhodnutím soudu první instance, to však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V takovém případě i odvolací soud na ně musí explicitně reagovat, což se v tomto případě nestalo.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů - a již z tohoto důvodu nemůže být podaná stížnost důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Takzvané právo na spravedlivý proces, které mělo být podle stěžovatelky porušeno, nezaručuje účastníkovi soudního řízení úspěch ve věci, ale "jen" řízení podle pravidel upravených v příslušném procesním předpisu. V tomto případě soudy postupovaly podle procesních pravidel, svá řízení pečlivě odůvodnily a z tohoto důvodu nemůže být stěžovatelka úspěšná. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice.
V daném případě jde navíc (z hlediska dovolacího řízení) o takzvanou bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit napadené rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti by v případech, kdy je spor o bagatelní částky, bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Usnesení obsahuje stručné odůvodnění ve smyslu §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu