ECLI:CZ:US:2019:4.US.1531.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1531/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Galerie hlavního města Prahy, IČ 00064416, se sídlem Staroměstské náměstí č. 13/605, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem Sušilova 1507/17, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018 č. j. 21 Cdo 5453/2017-329 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. 23 Co 197/2015-286, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti A. Obvodního soudu pro Prahu 1 a B. PhDr. Karla Srpa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Janem Kozubkem, advokátem, se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Galerie hlavního města Prahy (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalovaná") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která měla porušit její ústavně zaručená práva, garantovaná články 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na ochranu vlastnictví, právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a právo na zákonného soudce. Porušeny měly být také články 1 a 90 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 23 C 119/2013 komplikovaný pracovněprávní spor mezi PhDr. Karlem Srpem, Ph.D. (dále jen "žalobce") a mezi Galerií hlavního města Prahy jako žalovanou o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Výpověď ze dne 2. 1. 2013 dala žalovaná žalobci po vydání nového organizačního řádu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce s odkazem na ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce s odůvodněním, že nemá jiné vhodné pracovní místo, které by mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci mohla nabídnout.
V průběhu soudního sporu rozhodoval obvodní soud jako soud nalézací, dále opakovaně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací a opakovaně Nejvyšší soud jako soud dovolací. Celý průběh tohoto sporu a soudní rozhodnutí v něm vydaná není třeba na tomto místě podrobně reprodukovat, protože všem účastníkům jsou tyto skutečnosti známy. Pouze pro přehlednost lze shrnout:
- rozsudkem ze dne 8. 12. 2014 č. j. 23 C 119/2013-117 obvodní soud určil, že výpověď z pracovního poměru, daná zaměstnavatelkou žalobci dne 2. 1. 2013, je neplatná;
- k odvolání žalované městský soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2015 č. j. 23 Co 197/2015-194 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl;
- k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 2932/2016-238 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení;
- městský soud v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 23 Co 197/2015-286 rozsudek obvodního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil; konstatoval zejména, že jiné organizační uspořádání zaměstnavatele, spojené s nahrazením činnosti žalobce činností jiných zaměstnanců žalované, nemůže být podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce; shledal platnými i právní závěry, vyplývající z rozhodnutí dovolacího soudu.
- k dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. 21 Cdo 5453/2017-329 dovolání odmítl podle ust. §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že dovolání žalované není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilá ani námitka vad předchozího dovolacího řízení, spočívajících podle dovolatelky v tom, že dovolací soud byl nesprávně obsazen a že svoje rozhodnutí řádně nezdůvodnil, neboť tyto námitky nesměřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proti předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu vydanému v této věci.
III.
Stěžovatelka vytýká především dovolacímu soudu údajně nesprávný právní názor, spočívající v tom, že na základě organizační změny je možno ukončit pracovní poměr se zaměstnancem podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce jen za situace, kdy již pro ni není vůbec potřebná činnost, kterou dříve vykonával propuštěný zaměstnanec. Stěžovatelka se domnívá, že výpověď lze dát i tehdy, jestliže na základě organizační změny byly dosavadní pracovní úkoly a práce vykonávané v rámci předmětu činnosti zaměstnavatele přerozděleny mezi několik stávajících zaměstnanců tak, aby se celkově snížil jejich počet a tím došlo k "racionalizaci a snížení nákladů v činnosti zaměstnavatele". K nadbytečnosti žalobce pro stěžovatelku došlo prý tím, že nová ředitelka stěžovatelky sice neměla ekonomické vzdělání, měla však vzdělání uměleckohistorického směru. Z tohoto důvodu byla zřízena pozice náměstka pro ekonomiku a provoz (dříve nepotřebná) a naopak zrušena pracovní pozice žalobce, neboť některé jeho pracovní úkoly na sebe převzala nová ředitelka a zbytek činností byl "přerozdělen" mezi jiné zaměstnance. Stěžovatelka dále namítá, že závěr dovolacího soudu o tom, že v předmětné věci schází účel organizační změny, spočívající ve větší ekonomické efektivitě a úspoře finančních prostředků, se prý objevil v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu nově, přičemž původní zrušující rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2932/2016-238 tento závěr neobsahoval. "Nový" závěr dovolacího soudu je podle stěžovatelky nepřiléhavý a zcela mylný. Tento svůj názor stěžovatelka dokumentuje na fiktivním případu pracovních pozic a výsledné údajné úspoře mzdových nákladů.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje organizační strukturu a změny, k nimž v ní došlo k datu 1. 1. 2013.
Porušení svého práva na spravedlivý proces, včetně práva na předvídatelnost rozhodování, spatřuje stěžovatelka v údajném odchýlení se dovolacího soudu v jeho zrušujícím rozhodnutí od jeho dosavadní rozhodovací praxe ve skutkově obdobných věcech; odkazuje přitom na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, a na komentář JUDr. Ljubomíra Drápala, uveřejněný v publikaci DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce, Komentář. 2. vydání Praha C. H. Beck 2015 str. 322.
Porušení práva na legitimní očekávání stěžovatelky, že rozhodnutí soudů bude vycházet z jí uvedeného právního názoru, resp. ze závěrů výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, je prý zároveň i porušením práva na zákonného soudce, neboť měla být v řízení zachována neměnnost právního názoru. V opačném případě prý měl dovolací soud postupovat podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. a věc předložit k rozhodnutí velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Stěžovatelka podle obsahu ústavní stížnosti zjevně považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, zjevně není.
Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.
Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné též zásada volného hodnocení důkazů. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal v nich žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na důkladném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na jednoduchých logických argumentech, plynule na sebe navazujících.
Ke stěžovatelčině polemice s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládáno ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Právní argumentace obecných soudů není nepřijatelná či excesivní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry na úrovni podústavního práva přezkoumávat.
Nad rámec řečeného je možno dodat: Otázkou platnosti výpovědi dané zaměstnavatelem z důvodu nadbytečnosti zaměstnance podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce se Ústavní soud zabýval již v minulosti v celé řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 547/17, resp. usnesení ze dne 18. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2543/16, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Závěry obecných soudů, obsažené v napadených rozhodnutích, jsou souladné s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky ohledně důvodů platnosti její výpovědi dostatečně zabývaly a vypořádaly. Ústavní soud rovněž neshledává protiústavním výklad ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce Nejvyšším soudem, neboť je v souladu s dříve vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu, které citoval jak ve zrušujícím rozsudku, tak i v odmítavém usnesení. V občanskoprávním řízení nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, uvedené i v ústavní stížnosti, že nový organizační řád s účinností k 1. 1. 2013 směřoval k novému uspořádání organizační struktury, jejímž cílem měla být racionalizace dosavadní činnosti spojená s úsporou pracovních sil. Stěžovatelka mylně dovozuje nadbytečnost žalobce z pouhé změny uspořádání své organizační struktury, přičemž ve své argumentaci přehlíží, že činnosti vykonávané žalobcem před organizační změnou zůstaly i po této změně pro řádné fungování stěžovatelky potřebné, byť byly zajišťovány v různém rozsahu jinými jejími zaměstnanci.
Dovolací soud v odmítavém usnesení jasně a srozumitelně vyložil, že jeho právní závěry jsou v dané věci založeny na standardní judikatuře k výpovědnímu důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, takže stěžovatelkou navrhovaný postup podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. nebyl z tohoto důvodu potřebný.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává, že pracovní právo musí chránit zaměstnance před svévolným přístupem zaměstnavatele, vedoucím k nezákonnému ukončení pracovního poměru [srov. bod č. 216 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)].
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu