ECLI:CZ:US:2019:4.US.1715.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1715/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Andrzeje Waclawika, zastoupeného Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 15. 11. 2017, č.j. 114 C 584/2016-147, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2018, č.j. 11 Co 35/2018-209, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RESIDOMO, s.r.o., se sídlem Gregorova 2582/3, Ostrava, jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č.j. 114 C 584/2016-147, tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 33 558 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Jak vyplývá z rozsudku okresního soudu, vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení částky 33 558 Kč jako dluhu za bezesmluvní užívání bytu v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 s tvrzením, že stěžovatel v uvedeném období byt užíval bez právního důvodu, neboť nájem bytu skončil ke dni 30. 6. 2006 uplynutím doby určité. Dle okresního soudu byla otázka, zda stěžovatel užíval byt bez právního důvodu či na základě nájemní smlouvy již řešena v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 114 C 187/2014 a okresní soud neměl důvod se od dříve přijatých závěrů odchýlit. Vzal tak za prokázané, že stěžovatel v postavení nájemce užíval předmětný byt na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel po smrti svého otce s právním předchůdcem vedlejší účastnice dne 7. 7. 1999. Nájemní smlouva nahradila dohodu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 25. 10. 1967 uzavřenou s otcem stěžovatele a současně v ní bylo potvrzeno, že práva a povinnosti z této dohody přešly na stěžovatele. Tato nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 6. 2000 a obsahovala prolongační doložku o automatickém prodlužování vždy o dvanáct měsíců, pokud bude stěžovatel řádně plnit své nájemní povinnosti. Nájemní poměr skončil dne 30. 6. 2006, neboť možnost automatického prodlužování byla vyloučena §686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Další smlouva uzavřena nebyla a od 1. 7. 2006 tedy dle okresního soudu stěžovatel užívá předmětný byt bez právního důvodu a je povinen platit náhradu za užívání bytu ve výši obvyklého nájemného. Po právní stránce okresní soud za aplikace §2991 odst. 1, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), požadavek vedlejší účastnice posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě majetkového prospěchu získaného ušetřením sumy peněz, kterou měl stěžovatel zaplatit, ale nezaplatil, a žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 3. 2018, č.j. 11 Co 35/2018-209, byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen, ve výroku II. byl rozsudek změněn co do částky, kterou je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Krajský soud odkázal na skutková zjištění učiněná okresním soudem a blíže rozvedl, že nájemní poměr založený nájemní smlouvou ze dne 7. 7. 1999 na dobu určitou do 30. 6. 2000 se automaticky prodlužoval jen za účinnosti obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006, neboť s účinností od 31. 3. 2006 byl v souvislosti s přijatou novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. do obč. zák. včleněn §686a odst. 6, dle kterého na nájem bytu nelze použít obecné ustanovení o prodloužení nájmu (§676 odst. 2). Také podle krajského soudu tak nájemní poměr zanikl 30. 6. 2006 a k dalšímu obnovení nájemní smlouvy již nedošlo.
5. Namítal-li stěžovatel v odvolání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, 26 Cdo 2217/2010 a 26 Cdo 3437/2010, že s ohledem na smluvní volnost a sjednanou prolongační doložku docházelo i po 30. 6. 2006 k dalšímu obnovování nájemního poměru, upozornil krajský soud, že ve stěžovatelem odkazovaných rozhodnutích se jednalo o skutkově jinou situaci, neboť nájemní smlouvy byly uzavřeny vždy po 31. 3. 2006, přičemž dle Nejvyššího soudu nebylo vyloučeno, aby si smluvní strany i po tomto datu prodlužování nájmu tzv. prolongační doložkou sjednaly, vyžadovalo to však uzavření nové písemné smlouvy. Na posuzovanou věc jsou dle krajského soudu naopak aplikovatelná rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 3643/2013, 26 Cdo 4732/2008, 26 Cdo 3929/2008, 26 Cdo 2419/2008, která se zabývala platností prolongační doložky v nájemních smlouvách uzavřených před novelou obč. zák. účinnou od 31. 3. 2006. Jak krajský soud vyložil, byla-li nájemní smlouva uzavřena před účinností novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. a byl-li nájemní poměr sjednán na dobu určitou s doložkou, že budou-li nájemci řádně platit nájemné a služby, prodlouží se nájemní smlouva automaticky o další časový úsek, bylo ujednání o tzv. prolongační doložce shledáno neplatným podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona spatřované v tom, že vázali-li účastníci možnost obnovování nájemní smlouvy na řádné placení nájemného a úhrad za služby, obešli tím §676 odst. 2 obč. zák., v němž byly odlišně upraveny podmínky, za nichž v době uzavření nájemní smlouvy (a v době do 30. 3. 2006) docházelo k jejímu obnovování ze zákona. Toto ujednání bylo navíc shledáno neplatným taktéž pro neurčitost dle §37 odst. 1 obč. zák.
6. Nepřípadnými krajský soud shledal také námitky stěžovatele ohledně neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 7. 7. 1999, jelikož z ní jednoznačně vyplývá to, že účastníci stvrdili přechod práv a povinností z dohody o odevzdání a převzetí bytu, a dále to, že nahrazuje předchozí nájemní smlouvu, která zanikla. Za nepřiléhavé pak krajský soud označil tvrzení stěžovatele, že by nájemní smlouvu neuzavřel, věděl-li by o neplatnosti prolongační doložky. Krajský soud poukázal na to, že nájemní smlouva byla mezi účastníky uzavřena v roce 1999 za právních poměrů, kdy k obnovování nájemního poměru docházelo a změna nastala až v souvislosti se změnou právní úpravy s účinností od 31. 3. 2006. Závěr okresního soudu o ukončení nájemního poměru k 30. 6. 2006 proto krajský soud posoudil jako správný, stejně jako závěr, že od 1. 7. 2006 stěžovatel užívá předmětný byt bez právního důvodu a je tak povinen vydat ve smyslu §2991 občanského zákoníku bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá částkám obvyklého nájemného v daném místě a čase. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.
II.
7. Stěžovatel se domnívá, že výše uvedenými rozsudky byl zkrácen na svých základních právech vyplývajících z čl. 1, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. l, čl. 2, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Skutečnost, kdy byla nájemní smlouva uzavřena, nehraje podle stěžovatele při posouzení platnosti prolongační doložky roli. Rozdílné posouzení obsahu smlouvy jen podle data jejího uzavření stěžovatel považuje za rozporné s principem rovnosti před zákonem. Dohoda pronajímatele a nájemce o prodloužení nájmu je dle stěžovatele plně v souladu s principem smluvní volnosti. Porušení zásady pacta sunt servanda podle něj vedlo ke zneužití vlastnického práva vedlejší účastnicí, zatímco stěžovatel považoval po celou dobu nájemní vztah za řádně uzavřený a platil pravidelně sjednané nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním předmětu nájmu.
9. Pokud má být ujednání o prodlužování trvání nájmu neplatné, pak je dle stěžovatele vzhledem k ochraně slabší smluvní strany a předvídatelnosti soudního rozhodování namístě prohlásit za neplatnou celou nájemní smlouvu. Dle svého názoru by pak předmětný byt užíval na základě předchozího právního titulu, který na něj přešel po smrti jeho otce. V této souvislosti upozorňuje, že neměl zájem na nahrazení užívacího titulu smlouvou uzavřenou na dobu určitou, a jednání pronajímatele označuje za rozporné s dobrými mravy. Dále poukazuje na neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života a také na rozpor s principem spravedlnosti a s požadavkem na ochranu nájemce jako spotřebitele. Stěžovatel soudům vytýká také to, že svá rozhodnutí opřely o překonanou judikaturu, čímž podle něj mělo dojít také k zásahu do právní jistoty, práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek.
III.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Pro úplnost lze uvést, že stěžovatel proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím brojil také dovoláním (navzdory poučení o nepřípustnosti dovolání obsaženém v rozsudku krajského soudu). Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první (ve spojení s §243f odst. 3) o.s.ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1974/2018. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu doručena již dne 17. 5. 2018, tedy v souladu s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (tzn. zde rozsudku krajského soudu), byla podána včas.
IV.
12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatel opakuje argumentaci uplatněnou již v průběhu řízení (a v předchozích řízeních) před obecnými soudy, vyjadřuje svůj nesouhlas s jejich závěry a nepřípustně očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Stěžovatel však měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a to, že soudy dospěly k rozhodnutím, se kterými se neztotožňuje, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Názor stěžovatele o pochybeních obecných soudů Ústavní soud nesdílí.
15. Ačkoliv stěžovatel ústavní stížností formálně napadá rozhodnutí okresního a krajského soudu jako celek, jeho argumentace směřuje pouze proti výrokům týkajícím se uložení povinnosti zaplatit vedlejší účastnici částku 33 558 Kč s úrokem z prodlení jakožto bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá částkám obvyklého nájemného.
16. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že otázka platnosti nájemní smlouvy a trvání nájemního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla vyřešena již v předchozím řízení (viz rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 25. 9. 2015, č.j. 114 C 187/2014-128, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2016, č.j. 71 Co 454/2015-208), jehož předmětem byl taktéž požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za užívání daného bytu, pouze za jiné období. Ústavní stížnost, která směřovala proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu, byla odmítnuta coby zjevně neopodstatněná (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1339/16 ze dne 10. 1. 2017). Rozhodnutí, která stěžovatel nyní napadá ústavní stížností, přitom vychází z právních závěrů, které soudy učinily v těchto rozsudcích a které jako ústavně konformní aproboval také Ústavní soud. V tomto kontextu je pak zřejmé, že nové posouzení již jednou uplatněných námitek, resp. přehodnocení závěrů obsažených v usnesení sp. zn. III. ÚS 1339/16, lze od Ústavního soudu očekávat jen stěží, navíc když stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí argumentaci způsobilou zpochybnit dříve učiněné závěry.
17. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků je zřejmé, že soudy se věcí řádně zabývaly, zohlednily podstatné skutečnosti, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Kromě toho, že rekapitulovaly dříve učiněná zjištění týkající se trvání nájemního vztahu a jeho ukončení, adekvátně zdůvodnily svůj závěr, že stěžovatel v předmětném období užíval byt bez právního důvodu, pečlivě se věnovaly určení obvyklého nájemného v daném místě a čase a výstižně reagovaly také na námitky stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že linie judikatury, na kterou odkazuje v napadeném rozhodnutí krajský soud, byla překonaná, zmiňuje v ústavní stížnosti současně pouze ta rozhodnutí, která uvedl již ve svém odvolání, přičemž z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že ten se s touto námitkou stěžovatele vypořádal, když vyložil, proč se v daných případech jednalo o skutkově odlišnou situaci, a odkázal na relevantní judikaturu týkající se obdobných případů mezi vedlejší účastnicí a jinými nájemníky. Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadená rozhodnutí vnímat jako ústavně konformní a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu