ECLI:CZ:US:2019:4.US.1800.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1800/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele: T. D. Q., zastoupeného Mgr. Ivou Dostálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 67 To 141/2019, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. března 2019, sp. zn. 16 PP 94/2018, s návrhem na přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. ledna 2018, sp. zn. 3 T 138/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 9 To 96/2018. Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatele zamítl.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že byl shora citovaným rozsudkem uznán vinným a odsouzen společně se svým bratrem; trest obou byl shodný (odnětí svobody v trvání tří let). Nejprve byli oba stíháni vazebně (21 měsíců), a proto podali dne 13. listopadu 2018 (dříve než jim byl doručen vietnamský překlad usnesení o odvolání nebo výzva k nástupu výkonu trestu) návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s tím, že doba, po které je podmíněné propuštění možné (§88 odst. 1 trestního zákoníku), uplynula již v průběhu trvání vazby. Soud prvního stupně bratru stěžovatele vyhověl (usnesení ze dne 12. března 2018, sp. zn. 1 PP 95/2018), stížnostní soud stížnost státního zástupce zamítl (usnesení ze dne 8. dubna 2019, sp. zn. 67 To 102/2019); o žádosti stěžovatele však bylo rozhodnuto, jak výše uvedeno.
Stěžovatel tvrdí, že časovou podmínku pro podmíněné propuštění splnil již výkonem vazby, z níž byl propuštěn právě pro její dlouhé trvání. Ve vztahu k podmínce polepšení není podle něj správná interpretace, že polepšené chování je možné prokázat jen po právní moci rozsudku, ale i před ní, a to tím spíše, uplynula-li mezi propuštěním z vazby a právní mocí rozhodnutí ve věci samé delší doba. Podmínku prognózy řádného života měl podle soudu stěžovatel splnit jen formálně, neboť nepřijal vinu a podal dovolání, což stěžovatel považuje za nepřípustné a odkazuje k tomu na nález ze dne 12. února 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), podle kterého není prokázáním polepšení se doznání se k trestnému činu. Ani podání dovolání nemůže implikovat jeho vnitřní vztah ke spáchané trestné činnosti, jak uvádí stížnostní soud, neboť je zákonným procesním nástrojem k nápravě závažných vad řízení a jeho využití mu nemůže být kladeno k tíži.
Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za překvapivá, a to i s ohledem na podobnost s věcí svého bratra, jehož návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bylo vyhověno - k tomu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 1. prosince 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), či usnesení ze dne 15. září 2009, sp. zn. I. ÚS 2144/09 (N 35/44 SbNU 443).
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Spolu s ústavní stížností navrhl stěžovatel odklad vykonatelnosti napadených usnesení, protože v opačném případě by mohlo vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu ztratit praktický význam, neboť stěžovatel by již nastoupil výkon trestu odnětí svobody.
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel (i jeho bratr) byli zadrženi dne 2. července 2014, kdy byli vzati do vazby, ve které byli ponecháni do 15. dubna 2016. Důvodem propuštění byla skutečnost, že se blížila doba dvou roků, kterou nesmí překročit celková doba trvání vazby, je-li vedeno stíhání pro zločin (§72a odst. 1 písm. b/, odst. 2 trestního řádu). Původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. června 2015, sp. zn. 3 T 138/2014, jímž byli oba uznáni vinnými pro zločin podle §299 odst. 2, 3 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, pro přečin podle §299 odst. 2 trestního zákoníku, a za to odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a propadnutí zajištěných věcí, zrušil stížnostní soud usnesením ze dne 1. prosince 2015, sp. zn. 9 To 425/2015. Dále stížnostní soud usnesením ze dne 22. června 2016, sp. zn. 44 To 260/2016, vyloučil předsedkyni senátu i přísedící z projednání věci a věc přikázal k projednání a rozhodnutí jinému senátu. Nově soud prvního stupně rozhodl výše zmíněným rozsudkem ze dne 8. ledna 2018, jímž uznal stěžovatele (i jeho bratra) z přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství (§23 trestního zákoníku), dílem dokonaného a díle ve stadiu pokusu (§21 trestního zákoníku), a každého samostatně pro jiné jednání rovněž z přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku, a uložil jim úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let do věznice s ostrahou. Jejich odvolání stížnostní soud usnesením ze dne 1. srpna 2018 zamítl.
Oba bratři podali dne 13. listopadu 2018 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; o témže návrhu rozhodly různé senáty opačně. Jak je patrné z napadeného usnesení soudu prvního stupně, byl senát 16 PP informován o paralelním rozhodnutí o návrhu stěžovatelova bratra (sp. zn. 1 PP 95/2018) i stížnosti státního zástupce proti usnesení a podrobně zhodnotil všechny okolnosti návrhu. V rozhodnutí odkázal na §88 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého může soud "odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život..." a posuzoval, zda tato podmínka byla naplněna. Soud prvního stupně se podrobně zabýval především výslechem stěžovatele, ze kterého dovodil především závěr, že "...kritický náhled odsouzeného na spáchanou trestnou činnost absentuje...", což vyhodnotil jako formální přístup ke splnění podmínek propuštění, a tedy nenaplnění podmínky důvodného očekávání vedení řádného života.
Ve stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že se nevyhýbá výkonu trestu (jeho nástup byl odložen do doby právní moci rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění), polepšení je patrné z jeho chování v průběhu téměř tří let od propuštění z vazby a že tím bylo dosaženo účelu trestu, byť ten již není v trestním zákoníku upraven a že ani samotný pobyt ve vazbě není možné bagatelizovat, jak to učinil soud prvního stupně. Dále zdůraznil, že podání dovolání není možné hodnotit v jeho neprospěch a poukázal i na nález sp. zn. III. ÚS 2204/17. Stížnostní soud odmítl tvrzenou bagatelizaci výkonu vazby soudem prvního stupně a zhodnotil všechny námitky stěžovatele - s tím, že ani pro něj není podstatné, podal-li stěžovatel (společně s bratrem) dovolání; za rozhodné však považuje vyjádření stěžovatele u veřejného zasedání dne 28. března 2019, a to i ve vztahu k citovanému nálezu. Stížnostní soud z něj dovodil, že: "[p]rokázat "polepšení se" ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákoníku je možné bez toho, aby se odsouzený výslovně doznal, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost". Ve způsobu, jakým se stěžovatel vyjádřil při veřejném zasedání, spatřuje i stížnostní soud jen formální přístup na základě racionálního zhodnocení situace, aniž by k tomu stěžovatele vedly vnitřní pohnutky. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění krátce po rozhodnutí stížnostního soudu o odvolání, který v usnesení ze dne 1. srpna 2018 rovněž přihlédl k odpykání části trestu vazbou a konstatoval, že uložený trest "je trestem sice přísným, ale přiměřeným".
Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osoby, od které lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem tohoto institutu je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení se. Úkolem soudu je prověřit splnění předvídaných okolností a zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí. Bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy (viz nález ze dne 12. května 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10, N 90/61 SbNU 405), současně ale platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz usnesení ze dne 23. února 2012, sp. zn. III. ÚS 208/12).
Nezjistily-li soudy v projednávaném případě naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, nelze jeho nespokojenost považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Rozhodování o žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly či nebyly naplněny veškeré požadavky na podmíněné propuštění z výkonu trestu - nejde přitom o nějaký automatický algoritmus, podle něhož by naplnění definované řady požadavků automaticky muselo vést k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest s přihlédnutím ke všem okolnostem trestního řízení, ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která nenastupuje automaticky. Proto lze i s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 715/04 konstatovat, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nebylo zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění porušeno, neboť obecné soudy řádně vyhodnotily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy odpovídajícím způsobem odůvodnily.
Jakkoliv Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele, a to zejména za situace, kdy shodnému návrhu jeho bratra bylo vyhověno, není možné nezopakovat, že žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je posuzována soudy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což se právě nyní v projednávané věci, pro stěžovatele nepříznivě, projevilo. Pro identická rozhodnutí soudů nestačí jen shodný návrh, ale musí existovat shoda i v projevu navrhovatele u soudu.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel podal spolu s ústavní stížností i návrh na přednostní projednání věci a na odklad vykonatelnosti napadených usnesení; Ústavní soud s ohledem na okolnosti ústavní stížnosti projednal věc mimo pořadí a vzhledem k urychlenému rozhodnutí neposoudil odklad vykonatelnosti napadených usnesení jako nezbytný krok.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu