ECLI:CZ:US:2019:4.US.1868.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1868/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, sídlem Havlíčkova 127/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2019 č. j. 37 Co 12/2019-220 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 0 P 152/2016-194, 4 P a Nc 166/2018, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého D. M., 2. nezletilého P. M., v soudním řízení zastoupených městem Blansko, sídlem náměstí Svobody 32/3, Blansko, a 3. R. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také k porušení jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2018 č. j. 0 P 152/2016-194, 4 P a Nc 166/2018 rozhodl výrokem I, že 3. vedlejší účastnici (dále též "matka") se s účinností od 1. 9. 2017 zvyšuje výživné na 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý D.") na částku 1 100 Kč a na 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý P.") na částku 800 Kč měsíčně se splatností do 10. dne v měsíci předem k rukám otce. Současně byl matce vyčíslen dluh na zvýšeném výživném 7 000 Kč u každého z nezletilců a matka byla zavázána tento dluh zaplatit k rukám otce do 31. 12. 2018. Výrokem II potom okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 č. j. 37 Co 12/2019-220 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že matce dluh na zvýšeném výživném nevznikl (výrok I) a že otec je povinen nahradit matce náklady odvolacího řízení v částce 3 146 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce (výrok II). V odvolání, stejně jako v návrhu na zvýšení výživného a v řízení před okresním soudem, stěžovatel poukázal na to, že matka obdržela v rámci vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") částku 5 500 000 Kč a k této skutečnosti by mělo být přihlédnuto při stanovení nové výše výživného. Navrhl proto změnu rozsudku okresního soudu a zvýšení výživného na částky 16 000 Kč a 14 000 Kč měsíčně. Krajský soud jeho odvolacím námitkám nepřisvědčil, přičemž zdůraznil, že jestliže jde o majetkové poměry matky, z nichž bylo možno při stanovení nového výživného vycházet, je nutno vycházet výlučně z příjmů matky ve výši 13 000 Kč měsíčně a nikoliv z prostředků, které obdržela v rámci vypořádání SJM tak, jak bylo opakovaně požadováno otcem. Jak již uvedl okresní soud, nejedná se o prostředky, o které by se oproti poměrům v době poslední úpravy výživného majetek matky zvýšil. V době poslední úpravy výživného majetek rodičů existoval ve formě SJM a v mezidobí došlo k zániku tohoto SJM rozvodem jejich manželství a k následnému vypořádání soudním smírem. Stále se však jedná o tentýž majetek, který byl pouze mezi rodiči jinak rozdělen. Ani u jednoho z nich tak nelze hovořit o změně majetkových poměrů, která by mohla odůvodňovat sama o sobě novou úpravu výživného, a nelze tedy ani finanční prostředky získané v rámci vypořádání SJM považovat za nový příjem povinného rodiče, tj. matky.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel si je sice vědom skutečnosti, že v dané věci jde o příjem v penězích z vypořádání SJM, tzn. jednorázový příjem, nicméně to nic nemění na tom, že u matky došlo k dramatickému zlepšení jejích majetkových poměrů (sub 3). Dle jeho názoru se v tuto chvíli nelze tvářit tak, že k uvedeným příjmům vlastně nedošlo, neboť to byly prostředky, které matce původně nenáležely. Matka tento příjem obdržela a vůči nezletilým dětem by bylo veskrze nespravedlivé, kdyby k tomuto příjmu nebylo vůbec přihlédnuto. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že se stále jedná o finanční prostředky, které má matka k dispozici a které by se měly zohlednit při určení výše výživného, v jakém rozsahu, to samozřejmě záleží na úvaze soudu. Tento příjem nelze přehlížet jen proto, že se jedná o příjem jednorázový, získaný v rámci vypořádání SJM, a nepřihlédnutí k němu by bylo v rozporu s hlediskem dobrých mravů. Matka má nyní nadstandardní životní úroveň, nicméně tváří se, jakoby byla prakticky nemajetná. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy přistoupily k předmětné problematice ryze formalisticky, bez hlubšího zkoumání dopadů na obecnou spravedlnost, se kterou si lze v dané věci "vystačit". Z pohledu obecné spravedlnosti, resp. při představě o tom, co je v mezilidských vztazích spravedlivé a co nikoliv, přece nemůže být přijímáno jako spravedlivé řešení naznačené v této věci obecnými soudy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklady, řízení jako celek by nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení a za součinnosti s orgány sociálněprávní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasáhne toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. Na právním posouzení klíčové otázky, zda mělo být v této konkrétní věci přihlédnuto při stanovení nové výše výživného k vypořádání SJM mezi rodiči, a na závěru obecných soudů, tak jak jsou shrnuty sub 3, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu