ECLI:CZ:US:2019:4.US.1882.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1882/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ľ. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, č. j. 7 Tdo 297/2019-1452, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2018, č. j. 8 To 90/2018-1365, a Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2018, č. j. 49 T 8/2018-1236, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uvedeným rozsudkem stěžovatele: A) zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla tato část obžaloby podána; B) uznal jej vinným ze zvlášť závažných zločinů 1. ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a 2. vraždy podle §140 odst. 1 a 3 písm. i) trestního zákoníku, a odsoudil jej za skutek 1. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let do věznice se zvýšenou ostrahou při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 24 T 30/2017, který nabyl právní moci dne 16. srpna 2017, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu, a za skutek 2. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet jedna let do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele zrušil pouze výrok o vině pod bodem B) 1., navazující výrok o souhrnném trestu, a nově uznal stěžovatele ve zrušené části vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za přečin výtržnictví z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. března 2017, sp. zn. 24 T 30/2017, který byl stěžovateli doručen dne 16. srpna 2017, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. března 2017, sp. zn. 24 T 30/2017, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Právně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy z provedeného dokazování učinily nesprávné závěry. Stěžovatel je přesvědčen, že při neexistenci přímých důkazů nepředstavují důkazy nepřímé požadovaný ucelený řetězec, který by bez důvodných pochybností jednoznačně prokazoval jeho vinu. Tomu svědčí i skutečnost, že byl stíhán pro čtyři skutky, obžaloba byla podána pro tři skutky, z nichž pro jeden jej nalézací soud zprostil; je dále přesvědčen, že znalci dovodili nesprávné závěry poté, co zjistili, pro jaké závažné jednání je stěžovatel stíhán, a poskytli proto orgánům činným v trestním řízení požadované podklady umožňující vyslovit závěr o vině. Obecné soudy měly rozhodnout v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu - k tomu odkazuje na nález ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69).
Stěžovatel dále brojí proti jemu uloženým trestům. V závislosti na znalci konstatovanou nemožnost nápravy pro "di-socialitu" byly stěžovateli uloženy tresty, které v souhrnu převyšují nejvyšší možný trest "cca o pět let", což neodpovídá žádné zásadě uvedené v §39 trestního zákoníku, a to za situace, kdy stěžovatel do té doby nebyl nikdy trestán. Stěžovatel uvádí, že nenese žádnou odpovědnost za smrt obou žen, i proto, že soudy nepřihlédly k jejich (lehkovážnému) způsobu života (bezdomovkyně, první odmítající lékařskou pomoc, druhá alkoholička), a naopak nezohlednily jeho pozitivní hodnocení okolím (chodil vždy čistě oblečen, navštěvoval matku, neužíval drogy ani nepáchal majetkovou trestnou činnost). Rozhodnutí považuje za formalistická a odkazuje na nález ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. III. ÚS 377/01 (N 197/24 SbNU 481).
Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly další navržené důkazy - znalecké posudky (k tomu viz nálezy ze dne 21. října 1999 sp. zn. III. ÚS 258/99, N 148/16 SbNU 99, ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 802/02, N 58/33 SbNU 89, a ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05, N 199/47 SbNU 585). Stěžovateli byla před obecnými soudy upřena možnost bránit se a napadená rozhodnutí jsou založena na libovůli soudů, čímž byl zkrácen ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 10, 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, v čl. 2 odst. 1 a 2, 3 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl souzen pro závažnou trestnou činnost proti životu - se třemi oběťmi. Úmrtí, která nastala v červenci 2015, v lednu 2016 a v srpnu 2017, začaly orgány činné v trestním řízení šetřit teprve v souvislosti se zjištěním násilné smrti poslední oběti. V prvním případě (A) nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal tak, jak byl v obžalobě popsán; nalézací soud, i pro značný časový odstup, nezjistil, že by zjištěné okolnosti svědčily o (úmyslném) jednání stěžovatele proti životu jemu známého muže žijícím rovněž v bezdomovecké komunitě, ale uzavřel, že muž utonul v řece ve stavu těžké opilosti.
Smrt první ženy (manželky prvního zemřelého), žijící později se stěžovatelem a smrt jeho družky (třetí oběť), však vykazovaly takové znaky, které nejenže svědčily o násilí proti obětem majícím vliv na jejich smrt, ale dokonce o aktivní a ve druhém případě výlučné účasti stěžovatele. Stěžovatel byl uznán vinným proto, že B) 1. první poškozenou opakovaně napadal údery pěstí do hlavy a velkou intenzitou kopal do různých částí těla, byv srozuměn s tím, že velkou silou útočí proti těm částem těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány; poškozená tak utrpěla celou řadu vnitřních i povrchových zranění a zlomenin včetně zlomenin 13 žeber, které v synergii s vážnými chronickým změnami na plicích vedly ke snížení plicní ventilace a následně vzniku akutního zánětu plic - příčině smrti, které mohl stěžovatel přivoláním pomoci zabránit.
Stejně tak stěžovatel B) 2. fyzicky napadl druhou poškozenou s úmyslem usmrtit ji, došlo opět k mnohočetným zraněním, zlomeninám (14 žeber) a poškození i hluboko uložených orgánů (slinivka), které nevedly okamžitě k její smrti, ta byla spojena s několikahodinovým přežíváním ve velkých bolestech, poškozená upadla do bezvědomí a rozvinul se úrazový šok - bezprostřední příčina smrti, kterou by bylo možno s největší pravděpodobností odvrátit včasnou odbornou lékařskou pomocí, kterou však stěžovatel nepřivolal.
Odvolací soud pro formální vady reformuloval skutkovou větu, aniž by zpochybnil závěry, které nalézací soud po rozsáhlém dokazování učinil, a precizně, podrobně, srozumitelně a přehledně prezentoval v odůvodnění svého rozsudku. Z ústavní stížnosti, dovolání i napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel opakovaně předkládá alternativu vzniku zranění obou poškozených (opakované pády a z toho plynoucí působení síly na těla poškozených) a odmítá závěry zjištěné na základě výslechů svědků a znaleckých zkoumání; proto je stěžovatel přesvědčen, že posudky učinili znalci v závislosti na existenci jeho trestním stíhání. Dále odmítá svědectví s tím, že proti němu vypovídali zaujatí bezdomovci požívající ve značné míře alkohol. Těmito námitkami se ale jak nalézací, tak i odvolací soud pečlivě zabývaly a vypořádaly se s nimi - nevypovídali jen svědkové bezdomovci a znalci učinili své závěry na základě svých odborných praktických zkušeností.
Námitky v dovolání pak podle Nejvyššího soudu neodpovídaly dovolacím důvodům, ale byly znovu jen opakováním námitek užitých dříve. Nejvyšší soud se přesto samostatně zabýval též uloženým trestem, aniž by zjistil, že by trest byl extrémně přísný; potvrdil správnost postupu při uložení dvou trestů odnětí svobody, přitom verifikoval i souběh alternativních důvodů pro uložení výjimečného trestu (vysoká závažnost zvlášť závažného trestného činu nebo obzvláště snížená možnost nápravy pachatele) a konstatoval přesvědčivost závěrů v obou rozsudcích. Ústavní soud nepovažuje za nutné cokoliv k této argumentaci Nejvyššího soudu dodat, plně na ni odkazuje - s tím, že důvody uložení dvou trestů odnětí svobody obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily.
Především z rozsudku nalézacího soudu je patrné, jak soud hodnotil jednotlivé důkazy, samostatně i ve vzájemné souvislosti, proč neprovedl další navržené důkazy, i jak se vypořádal s obhajobou, a proto neobstojí námitka porušení §2 odst. 6 trestního řádu - tzv. opomenuté důkazy či libovůle při rozhodování ani odkaz na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.
Obecné soudy ve věci rozhodovaly v souladu s vymezením jejich pravomoci coby orgánů veřejné moci a stěžovateli nebylo upřeno právo domáhat se před nimi svých práv (čl. 2, 4 a 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy). Skutečnost, že obecné soudy na základě provedeného dokazování učinily jiné závěry, než jaké by stěžovatel očekával, nepřijaly jeho a pro něj příznivější popis jednotlivých událostí, neznamená porušení práva na obhajobu ani na účinné opravné prostředky (čl. 40 Listiny a čl. 13 Úmluvy).
Z napadených rozhodnutí je patrné, z jakých důvodů učinily obecné soudy jednoznačný závěr o naplnění skutkových podstat trestných činů a co vedlo k uložení trestů. Soudy řádně zjistily a vyhodnotily skutkový stav a odůvodnily své úvahy zákonem stanoveným postupem; jejich závěry nejsou nepřiléhavé ani nevykazují znaky svévole, či dokonce libovůle.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušeným částem výroků rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. S ohledem na urychlené rozhodnutí o ústavní stížnosti tak Ústavní soud fakticky vyhověl návrhu na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu