ECLI:CZ:US:2019:4.US.2176.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2176/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Milana Hagana, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 5922/2017-163, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2017 č. j. 23 Co 227/2017-115 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. března 2017 č. j. 65 C 36/2016-72, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Heineken Česká republika, a. s., sídlem U Pivovaru 1, Krušovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, a dále že obecné soudy nerespektovaly princip právního státu normovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy a že porušily zásady spravedlnosti.
2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel podle §31 písm. i) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen "ZRŘ"), domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. Rsp 283/09 a revizního rozhodčího nálezu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. Rsp 2130/10, vydaných Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na náhradě nákladů řízení částku 10 890 Kč a také mu vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 800 Kč. Stěžovatel za důvod zrušení považoval rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "GŘC") ze dne 29. 1. 2014 č. j. 6232/2014-900000-302 (dále jen "druhé rozhodnutí GŘC"), které nemohl uplatnit v rozhodčím řízení, obvodní soud však vyšel z toho, že zde existuje překážka věci rozhodnuté, protože stěžovatel se zrušení stejných rozhodčích nálezů ze stejného důvodu domáhal již v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 65 C 7/2014, v němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Skutečnost, že v původním řízení mělo být důvodem zrušení rozhodčích nálezů jiné rozhodnutí GŘC ze dne 24. 9. 2013 č. j. 31194-2/2013-900000-302 (dále jen "první rozhodnutí GŘC"), obvodní soud nepovažoval za podstatnou, přičemž zdůraznil, že stěžovateli byla v původním řízení existence prvně uvedeného rozhodnutí známa ještě před uplynutím koncentrační lhůty a rozhodnutím ve věci.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení obvodního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud se zabýval otázkou totožnosti věci vzhledem k možné rozdílnosti předmětu řízení v obou věcech pro rozdílnost skutkových tvrzení, přičemž vyšel z toho, že stěžovatel v původním řízení doplnil svou žalobu konstatováním, že jediným a výlučným důvodem pro vydání předmětných rozhodčích nálezů byla existence dodatečných platebních výměrů, a protože ty byly v důsledku prvního a druhého rozhodnutí GŘC zrušeny, neexistuje důvod, proč byly tyto rozhodčí nálezy vydány. Dle městského soudu dané "doplnění" z obsahového hlediska představovalo změnu žaloby, neboť stěžovatel takto rozšířil skutkový děj, o který dosud svůj žalobní požadavek opíral, a to o tvrzení o existenci dodatečně vydaného druhého rozhodnutí GŘC. Pro zodpovězení otázky, zda jde o totožnou věc, mělo být rozhodující, jak bylo s doplněním skutkových tvrzení dále naloženo. Obvodní soud vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, že i přes (případný) odlišný skutkový základ v původním a nynějším řízení jde o totožnou věc, opomenul se vypořádat s otázkou, zda došlo k doplnění skutkových tvrzení v předchozím řízení o tvrzení o existenci druhého rozhodnutí, a v kladném případě, zda se takový procesní úkon projevil v předmětu původního řízení.
4. Toto usnesení napadla vedlejší účastnice dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením shledal podle §237 o. s. ř. přípustným, protože se městský soud odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe představované rozsudkem ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usneseními ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1171/2014 a ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3450/2016, podle níž uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení. O takovou situaci dle Nejvyššího soudu přitom šlo i v posuzované věci, neboť jak plyne z podání ze dne 7. 2. 2014, stěžovatel již v původním řízení doplnil svůj návrh konstatováním, že pokud byly všechny dodatečné platební výměry, které byly jediným důvodem pro vydání předmětných rozhodčích nálezů, zrušeny v důsledku prvního a druhého rozhodnutí GŘC, pak není ani důvod, pro který rozhodčí nálezy byly vydány. Stěžovatel tudíž svůj nárok na zrušení stejných rozhodčích nálezů opřel o tentýž skutkový děj jako v předešlém návrhu. Nejvyšší soud proto uzavřel věc tak, že městský soud řešil předestřenou otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dopustil se nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dosavadní výsledky řízení umožňovaly o věci rozhodnout, Nejvyšší soud ve shodě s §243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), změnil tak, že usnesení obvodního soudu o zastavení řízení, včetně dalších závislých výroků, potvrdil (a dále rozhodl o nákladech řízení).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu obecné soudy znemožnily přístup ke spravedlnosti, když za překážku věci pravomocně rozhodnuté považovaly pouhé procesní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčích nálezů pro opožděnost, které bylo vydáno v původním řízení. Návrh nyní posuzovaný měl mít jiný skutkový základ a nebyl opožděný, protože jej podal ve lhůtě stanovené v §58 odst. 1 o. s. ř. Současně stěžovatel obecným soudům vytkl, že nerozhodly o jeho návrhu na spojení obou věcí podle §112 o. s. ř. a že neprominuly zmeškání lhůty pro podání druhého návrhu.
6. Jde-li o první námitku, stěžovatel má za to, že nemeritorní rozhodnutí nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž se dovolává právní teorie i judikatury. Není přitom dle jeho názoru podstatné, že se zde tak stalo rozsudkem, a nikoliv "odmítajícím" usnesením, neboť §43 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje odmítnutí žaloby pro opožděnost. Navíc předmět obou řízení byl odlišný, protože v původním řízení sice informoval obvodní soud o existenci druhého rozhodnutí GŘC, ale žádný ze soudů toto rozhodnutí neučinil součástí předmětu řízení. Skutečnost, že v původním řízení toto rozhodnutí obecné soudy opomněly, ač představovalo zákonný důvod pro zrušení rozhodčích nálezů a zároveň klíčový důkaz v řízení, nemůže jít k jeho tíži.
7. Obecné soudy dle stěžovatele postupovaly překvapivým a přepjatě formalistickým způsobem, když v prvním řízení opomenuly druhé rozhodnutí GŘC a svévolně nespojily obě řízení, v důsledku čehož neprominuly zmeškání lhůty, a návrh z důvodu údajné opožděnosti zamítly, a současně když stávající řízení zastavily, ač klíčová skutková okolnost v podobě druhého rozhodnutí GŘC nebyla vůbec součástí předchozího řízení. V důsledku toho, že se věcně nezabývaly ani prvním, ani druhým návrhem, došlo k odepření spravedlnosti. Stěžovatel k tomu dodal, že městský soud v napadeném usnesení vyslovil názor, že v původním řízení došlo ke změně žaloby, a pakliže obecné soudy tuto změnu nepřipustily (resp. se jí nezabývaly), byl oprávněn návrh podat znovu, neboť by překážka věci rozhodnuté neexistovala. Dle stěžovatele se obecné soudy, jestliže řízení zastavily, zachovaly překvapivě a nespravedlivě, neboť postupoval jediným možným způsobem, jakým mohl ochránit své ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když poté, co bylo vydáno druhé rozhodnutí GŘC, podal samostatný návrh s žádostí o prominutí zmeškání lhůty.
8. V souvislosti s námitkou, že obecné soudy pochybily, když obě řízení nespojily, stěžovatel uvedl, že tím zabránily věcnému projednání obou návrhů, navíc by takové spojení vedlo ke snížení nákladů řízení, neboť by se tím zabránilo vedení dvou paralelních řízení. Dále stěžovatel argumentoval tím, že v tomto řízení nemohl návrh objektivně podat ve lhůtě podle §32 odst. 1 ZRŘ, a proto řádně a včas požádal o prominutí lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř., přičemž obecné soudy měly zmeškání lhůty prominout a jeho návrhem se zabývat, a to samostatně nebo po spojení obou věcí společně s prvním návrhem. Jde-li o právo obecných soudů prominout zmeškání lhůty, stěžovatel se odvolal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 23 Cdo 3300/2009 a především na usnesení městského soudu ze dne 27. 3. 2015 č. j. 72 Co 66/2015-57. Protože obecné soudy zmeškání lhůty v daném řízení neprominuly, porušily jeho právo na spravedlivý proces.
9. Daným postupem mělo dle stěžovatele dojít i k porušení jeho práva vlastnit majetek, neboť na základě rozhodčích nálezů zaplatil vedlejší účastnici částku 74 636 130,90 Kč, a poté, co byla vydána rozhodnutí GŘC, mu vedlejší účastník vrátil pouze částku 47 194 056,53 Kč. Jeho majetek se bez právního důvodu zmenšil o částku 27 442 047,37 Kč (přičemž majetek vedlejší účastnice se zvětšil o částku 37 975 045,58 Kč). Předmětný postup obecných soudů má být v rozporu i s principem právního státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy vadně posoudily otázku překážky věci rozhodnuté, čímž porušily jeho právo na řádný proces (resp. přístup k soudu), jakož i jeho vlastnické právo a princip právního státu. Argumentuje jednak tím, že rozsudek vydaný v předchozím řízení (sp. zn. 65 C 7/2014) byl toliko procesní povahy, a tudíž - jako "nemeritorní" rozhodnutí - nemohl zakládat překážku rei iudicatae, jednak že podáním ze dne 7. 2. 2014 ("Doplnění návrhu na zrušení rozhodčích nálezů") učiněným v předchozím řízení obvodní soud pouze informoval o druhém rozhodnutí GŘC a že se na základě této skutečnosti domáhal zrušení rozhodčích nálezů samostatným návrhem ze dne 2. 6. 2014, a to v nyní posuzovaném řízení, jemuž byla - až později - přiřazena sp. zn. 65 C 36/2014). V této souvislosti obecným soudům vytkl, že obě řízení nespojily, v důsledku čehož došlo k tomu, že meritorně nebyl projednán ani jeden z návrhů na zrušení rozhodčích nálezů, a dále že předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 65 C 7/2014 neučinily druhý důvod pro zrušení rozhodčích nálezů, tj. vydání druhého rozhodnutí GŘC.
14. K prvnímu argumentu, tj. že rozsudek obvodního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na zrušení rozhodčích nálezů z důvodu opožděnosti, nemůže zakládat překážku věci rozhodnuté, neboť jde o procesní rozhodnutí, Ústavní soud musí předně uvést, že i když stěžovatel, dovolávaje se rozsudku Nejvyššího soudu 21. 12. 2010 sp. zn. 23 Cdo 3300/2009, má za to, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu je ve své podstatě opravným prostředkem, nelze se s ním zcela ztotožnit. Rozhodčí nález není rozhodnutím orgánu veřejné moci, "pouze" mu zákon přiznává účinky soudního rozhodnutí (§28 odst. 2 ZRŘ); návrh na jeho zrušení pak představuje specifický prostředek, na jehož základě stát realizuje (značně omezenou) soudní kontrolu nad rozhodčím řízením [viz nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07
(N 37/60 SbNU 441) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2570/2007]. Předmětem daného soudního řízení je právo na zrušení rozhodčího nálezu, které uplynutím lhůty stanovené v §32 odst. 1 ZRŘ zaniká. Toto právo má sice procesní povahu, nicméně obecně platí, že otázka zániku práva uplatněného žalobou je otázkou meritorní, a tudíž i zamítnutí návrhu z tohoto důvodu představuje rozhodnutí ve věci samé.
15. Kromě toho není Ústavní soud zcela přesvědčen ani o tom, že by přiměřené použití §159a odst. 4 o. s. ř. na usnesení "nemeritorní" povahy (§167 odst. 2 o. s. ř.) bylo zcela vyloučeno; v této souvislosti je třeba si položit otázku, zda je slučitelné nejen se zásadou hospodárnosti řízení, ale především s principem právní jistoty, aby se soud bez racionálního důvodu mohl či měl za povinnost opakovaně zabývat stejnou věcí, resp. stejnou otázkou procesního práva, které provázejí tytéž rozhodné skutečnosti, a to při existenci rizika rozdílného výsledku [k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 7 Cmo 341/2011, týkající se rozhodování o osvobození od soudních poplatků].
16. Dále stěžovatel obecným soudům vytkl, že obě řízení podle §112 odst. 1 o. s. ř. nespojily, neboť tak by bylo možné prominout zmeškání lhůty na základě §58 odst. 1 o. s. ř., a obecné soudy by se mohly zabývat jím uplatněnými důvody pro zrušení uvedených rozhodčích nálezů. Kdyby se Ústavní soud (hypoteticky) ztotožnil s názorem stěžovatele, že lze v daném řízení použít institut prominutí zmeškání lhůty (k tomu viz sub 23 až 26) a že rozsudek, jímž se návrh na zrušení rozhodčích nálezů zamítá pro zmeškání lhůty, nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé, pak by spojení věcí možné nebylo, protože by první návrh nebyl "projednatelný" z důvodu zmeškání patnáctidenní lhůty stanovené §58 odst. 1 o. s. ř. A v případě, že by Ústavní soud vyšel z názoru obecných soudů, spojení věcí by rovněž nepřicházelo v úvahu, neboť by naopak "projednatelným" nebyl druhý návrh ze dne 2. 6. 2014, a to z důvodu litispendence.
17. Jádro problému v posuzovaných věcech tedy netkví v jejich (ne)spojení, ale v prvé řadě v otázce, zda podání ze dne 7. 2. 2014 představovalo doplnění prvního návrhu o další rozhodné skutečnosti, tj. o existenci druhého rozhodnutí GŘC, jak uvedl Nejvyšší soud, eventuálně o nový skutek, jak zvažoval městský soud, a zda (tak) bylo v prvním soudním řízení (sp. zn. 65 C 7/2014) rozhodnuto o celém předmětu řízení. Stěžovatel argumentuje tím, že uvedené podání bylo třeba považovat jen za informaci o vydání druhého rozhodnutí GŘC a že vlastní návrh byl učiněn podáním ze dne 2. 6. 2014. V této souvislosti možno zmínit, že stěžovatel podáním ze dne 7. 2. 2014 nejprve doplnil svůj první návrh o danou skutečnost, která měla představovat další důvod pro zrušení rozhodčích nálezů, a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty stanovené v §32 odst. 1 ZRŘ (se sdělením, že druhé rozhodnutí GŘC mu bylo doručeno 4. 2. 2014), posléze ale podal svůj další návrh (ze dne 2. 6. 2014), v němž se domáhal zrušení rozhodčích nálezů ze stejného důvodu. Obvodní soud se stěžovatele v prvním řízení vedeném pod sp. zn. 65 C 7/2014 přípisem ze dne 2. 9. 015 dotázal, jak má s tímto návrhem naložit (č. l. 96 soudního spisu), na což stěžovatel reagoval v podání ze dne 29. 9. 2015 sdělením, že obsahuje jiný důvod pro zrušení rozhodčích nálezů a požádal o přidělení nové spisové značky (č. l. 108-9).
18. Jde-li o posouzení právní povahy podání ze dne 7. 2. 2014, je na obecných soudech, aby tak učinily na základě jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), přičemž závěr Nejvyššího soudu, že došlo k doplnění původního návrhu o další skutečnost, se Ústavnímu soudu nejeví jako očividně nepřiměřený, resp. "extrémní", což by je jedině mohlo opravňovat k zásahu do jinak obecným soudům vyhrazené oblasti výkladu podústavního práva (viz k tomu sub 11 a 12). Ostatně i samotný stěžovatel tento závěr do jisté míry akceptuje, když se dovolává názoru městského soudu, který měl za to, že uvedené podání mohlo představovat změnu žaloby (a v této souvislosti argumentuje tím, že pokud obvodní soud tuto změnu nepřipustil, tak se druhé rozhodnutí GŘC nestalo předmětem prvního řízení).
19. Polemika může být jistě vedena o to, zda předmětem uvedeného podání nebyl další skutek, a tudíž zda toto podání nepředstavovalo ve svém důsledku změnu návrhu (žaloby) podle §95 o. s. ř., jak uvedl městský soud [k otázce tzv. totožnosti skutku srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ovšem ani v tomto bodě nelze Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout, což je pro rozhodnutí Ústavního soudu tím podstatným. Na straně jedné je zřejmé, že na základě každého z obou rozhodnutí GŘC mohlo být vedeno samostatné řízení o zrušení rozhodčích nálezů, na straně druhé je tato samostatnost jen relativní, a to s ohledem na totožné návrhové žádání, ve vztahu k němuž mají obě skutečnosti komplementární povahu. Nicméně z hlediska práva na přístup se tato otázka nejeví jako zásadní, podstatné je, zda existence druhého rozhodnutí GŘC byla zohledněna, resp. náležitě vypořádána již v prvním soudním řízení.
20. Stěžovatel v této souvislosti namítl, že obecné soudy danou skutečnost neučinily předmětem předchozího řízení. Ústavní soud k tomu připomíná, že obvodní soud ve výroku I svého rozsudku ze dne 13. 10. 2015 č. j. 65 C 7/2014-118 zamítl (pro opožděnost) pouze návrh na prominutí zmeškání lhůty ze dne 14. 1. 2014, a ani v odůvodnění nezmínil doplnění návrhu ze dne 7. 2. 2014, a nevyjádřil se rovněž k návrhu na prominutí zmeškání lhůty opírajícímu se o druhé rozhodnutí GŘC. Návrh na zrušení rozhodčích nálezů však z důvodu opožděnosti zamítl, jak uvedl, "v plném rozsahu". S ohledem na výše uvedené se lze domnívat, že obvodní soud se patrně ne zcela zorientoval v nastalé procesní situaci, protože jinak by řízení o druhém návrhu obratem zastavil z důvodu litispendence a v uvedeném rozsudku by zohlednil doplnění návrhu ze dne 7. 2. 2014, případně by rozhodl o změně návrhu (žaloby). Svůj podíl na tom nese i samotný stěžovatel, když nejprve doplnil svůj první návrh a pak podal návrh druhý, přičemž obě podání se opírala o stejnou skutečnost (viz výše).
21. Následně městský soud k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 70 Co 134/2016-175 rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž vyjádřil mj. názor, že použití §58 odst. 1 o. s. ř. v daném řízení není možné, resp. že prominutí zmeškání lhůty stanovené §31 odst. 1 ZRŘ vůbec nepřipadá v úvahu. V dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 2. 3. 2017 č. j. 23 Cdo 5457/2016-213, se stěžovatel vůči tomuto právnímu názoru nijak nevymezil, učinil tak až v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1524/17, přičemž námitky týkající se prominutí zmeškání lhůty (a nespojení řízení) byly shledány nepřípustnými z důvodu, že je stěžovatel neuplatnil v dovolání.
22. Zmíněné pochybení obvodního soudu (spočívající v tom, že nerozhodl o druhém návrhu na prominutí zmeškání lhůty a ve svém rozsudku nezmínil druhou skutečnost, s ohledem na níž se stěžovatel zrušení rozhodčích nálezů domáhal) by přitom mohlo mít význam z hlediska výsledku řízení za předpokladu, že by u lhůty stanovené v §32 odst. 1 ZRŘ bylo použití §58 odst. 1 o. s. ř. možné, neboť druhý návrh měl být dle stěžovatele podán včas v patnáctidenní lhůtě. Městský soud však tím, že vyslovil právní názor, že aplikace uvedeného ustanovení nepřipadá v úvahu, ve své podstatě rozhodl o celém předmětu řízení, čímž případné pochybení obvodního soudu napravil.
23. Stěžovatel se sice cítí být napadenými rozhodnutími dotčen z důvodu, že došlo k odmítnutí spravedlnosti (pozn. - rozuměj práva na soudní ochranu), když nebyl jeho první ani druhý návrh věcně projednán, a to v tom ohledu, že se obecné soudy nezabývaly jím uplatněnými důvody pro zrušení rozhodčích nálezů. Tímto způsobem usiluje o získání "druhé šance" na zrušení předmětných rozhodčích nálezů, když první návrh podal po lhůtě stanovené v §58 odst. 1 o. s. ř., doufaje v to, že městský soud bude revidovat svůj právní názor na použití uvedeného ustanovení v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, který vyslovil v předchozím řízení. Domáhá se toho v situaci, kdy v prvním řízení podal svůj návrh opožděně i z hlediska lhůty, jejíhož použití se dovolává, kdy v něm postupoval nekonzistentně (viz výše) a kdy ani nevyužil, jak vyplynulo z výše uvedeného usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1524/17, řádně možnosti, které mu k obraně jeho práv toto řízení skýtalo, konkrétně v podobě jím podaného dovolání.
24. Závěrem pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že se ztotožňuje s názorem městského soudu, že použití §58 odst. 1 o. s. ř. v řízení o zrušení rozhodčího nálezu možné není. V již zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1524/17 Ústavní soud aproboval (z hlediska ústavnosti) právní názor obecných soudů, podle něhož rovněž z důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu uvedeného v §31 písm. i) ZRŘ se neuplatní lhůty stanovené v §233 o. s. ř., nýbrž - jako v případě důvodů ostatních - lhůta podle §32 odst. 1 ZRŘ. Jestliže by bylo možné v tomto řízení použít §58 odst. 1 o. s. ř., pak by se rozhodčím nálezem dotčený účastník řízení v určitém ohledu dostal ještě do výhodnější pozice, než kdyby bylo možné aplikovat §233 o. s. ř., neboť by pro něj neplatila "neprominutelná" (srov. §235 odst. 1 o. s. ř.) tříletá objektivní lhůta stanovená v odstavci 2 uvedeného ustanovení. Z toho plyne, že důvody, které obecné soudy vedly k vyloučení aplikace §233 o. s. ř. v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, se tím spíše musí uplatnit v případě zvažované aplikace §58 odst. 1 o. s. ř.
25. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že při případných úvahách o možnosti přiměřeného použití posledně uvedeného ustanovení na rozhodčí řízení nelze pominout specifickou právní povahu návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (viz výše), resp. to, že soudní ingerence do rozhodčího řízení je značně omezena, a z povahy věci by měla být podmíněna jasnými pravidly. S tím by nekorespondovalo, kdyby již jednou zaniklé právo (byť je jím procesní právo na zrušení rozhodčího nálezu) mohlo "obživnout" na základě uvážení soudu prakticky bez časového omezení (bude-li dodržena patnáctidenní tzv. subjektivní lhůta), a to za situace, kdy ZRŘ, který je ve vztahu k občanskému soudnímu řádu předpisem speciálním, stanovuje v porovnání s odvoláním relativně dlouhou objektivní lhůtu.
26. Ostatně ke stejnému výsledku (tedy že lhůtu podle §32 odst. 1 ZRŘ nelze prominout) dospěla i právní doktrína [viz Kyselovská, T.: Institut zrušení rozhodčího nálezu z pohledu ochrany spotřebitele a judikatury Soudního dvora Evropské unie, Masarykova univerzita (Systém ASPI), jakož i Bělohlávek, A., J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1160-1171, nebo Lisse, L.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, Linde Praha, 2012 (Systém ASPI)]. Pro spíše restriktivní výklad navíc hovoří i to, že Česká republika je, jak uvádí A. J. Bělohlávek (literatura výše, str. 1059-1159), jednou z nemnoha zemí, která do svého právního řadu daný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu zakotvila, a jeho aplikace je velmi sporná.
27. Vyvozuje-li tedy stěžovatel, že kdyby došlo ke spojení obou věcí, jak požadoval, mohly by se obecné soudy - za použití institutu prominutí zmeškání lhůty - na základě jeho návrhu zabývat důvody pro zrušení rozhodčích nálezů, tato úvaha nekoresponduje jak s právním názorem městského soudu vysloveným v jeho věci, tak s názorem právní doktríny a ani Ústavního soudu. Z uvedených důvodů je třeba mít za to, že i kdyby v dané věci nebyla dána překážka litispendence, a následně rei iudicatae, ani pak by nebylo možné návrhu ze dne 2. 6. 2014 vyhovět, a to z důvodu zmeškání tříměsíční lhůty stanovené v §32 odst. 1 ZRŘ.
28. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu