ECLI:CZ:US:2019:4.US.2179.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2179/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Jelenové, zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 161/20, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2018, č. j. 44 Co 190/2018-55, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výroku I. v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že tímto výrokem bylo porušeno její základní právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Výrokem I. krajský soud změnil výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2018, č. j. 13 C 183/2017-44, o náhradě nákladů řízení ukládající žalované společnosti DBS invest s.r.o. zaplatit stěžovatelce částku 5.400 Kč. Prvostupňový soud vyšel z toho, že žalovaná v exekučním řízení neposkytla stěžovatelce dostatečnou součinnost a tato musela podat žalobu na vyškrtnutí, se kterou byla nakonec úspěšná. Krajský soud však se zaviněním žalované na nutnosti podat žalobu na vyškrtnutí nesouhlasil a proto - jak výše uvedeno - změnil prvostupňový výrok II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle krajského soudu totiž sama stěžovatelka teprve v řízení o vyškrtnutí označila požadovanou věc jako notebook a nikoliv nesprávně jako televizi, když ale před podáním žaloby uvedenou věc sama označovala jako televizi.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
4. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci více koncentrovat na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
5. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
6. V nyní projednávané věci je spor veden o částku 5.400 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
7. Právě uvedené pak platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
8. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí sice nevyplývá, že by krajský soud stěžovatelce dal možnost se k odvolání žalované v řízení o vylučovací žaloby vyjádřit; soud tedy patrně pochybil a jeho rozhodnutí tak mohlo být pro stěžovatelku skutečně poněkud překvapivé ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu přiměřeně například nález sp. zn. II. ÚS 3161/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 95/53 SbNU 219), byť v nyní posuzované věci soud neaplikoval přímo moderační právo podle §150 o. s. ř., ale stěžovatelce neuložil povinnost úhrady nákladů řízení ve prospěch žalované, protože ta náhradu nákladů řízení nepožadovala; nicméně s ohledem na překvapivost rozhodnutí je odkazovaný nález přesto v obecné rovině i v právě posuzované věci přiléhavý].
9. Ústavní soud však v případě stěžovatelky ke zrušení ústavní stížností napadeného usnesení (resp. jeho výroku I.) nepřistoupil. Krajský soud totiž dostatečně vysvětlil, že to byla i sama stěžovatelka, kdo chybné označení předmětné věci před podáním žaloby použila. Značná část stížnostní argumentace stěžovatelky - kromě blanketních odkazů na judikaturu Ústavního soudu - je přitom věnována tomu, že žalovaná se věcí před podáním žaloby na vyškrtnutí málo zabývala, když ze spisového materiálu a ze samotného návrhu stěžovatelky na vyškrtnutí věcí, k němuž byla přiložena mimo jiné i fotografie, měla údajně poznat, že se stěžovatelka nedomáhá televize, nýbrž notebooku. Na tomto místě se ovšem nabízí otázka (a to i vzhledem k argumentaci stěžovatelky), jakou pozornost věci potom věnovala samotná stěžovatelka, když požadovanou věc nesprávně označila.
10. S ohledem na uvedené se Ústavní soud domnívá, že rozhodnutí krajského soudu nepřiznat žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení je - i přes případné procesní pochybení - spravedlivé, když stěžovatelka dostatečně věcně neargumentovala ani v ústavní stížnosti (byť závěry krajského soudu znala) a v ústavní stížnosti rovněž přesvědčivě netvrdí zásadní důsledky rozhodnutí krajského soudu pro její majetková práva. Lze tak uzavřít, že v nyní projednávaném případě, při zohlednění bagatelnosti rozporované částky a okolnosti, že se jedná toliko o náklady řízení, nedošlo k tak výraznému excesu, který by jej teprve byl způsobilý povýšit do ústavní roviny.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu