ECLI:CZ:US:2019:4.US.22.19.1
sp. zn. IV. ÚS 22/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Marka, advokáta, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti výroku III rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2018 č. j. 4 Ads 306/2018-41, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a 1. Ing. Pavla Radoně a 2. Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výroku III výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejšímu účastníkovi 1. byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2018 č. j. 4 Ads 306/2018-37 ustanoven pro řízení o kasační stížnosti jako právní zástupce stěžovatel.
3. Výrokem III napadeného rozsudku rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ustanovenému zástupci (tj. stěžovateli) se nepřiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování vedlejšího účastníka 1. v řízení o kasační stížnosti. Tento výrok odůvodnil Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatel v řízení o kasační stížnosti neučinil za vedlejšího účastníka 1. žádný úkon, a to ani převzetí věci ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), neboť tento úkon v sobě zásadně zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu a přípravě zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení se s případem. Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení), a to, že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby. Takovýmto úkonem tedy není pouhé převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka. Ustanovený zástupce (stěžovatel) však žádnou takovou aktivitu ve prospěch vedlejšího účastníka 1. soudu nedoložil. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se mu odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů nepřiznává.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv tím, že mu Nejvyšším správním soudem nebyla přiznána odměna za převzetí zastoupení, přičemž zjevně ze spisu vyplývá, že došlo k ustanovení zástupce a tento zástupce převzal zastoupení, byť kasační stížnost nedoplňoval a vyčíslení odměny za zastupování nezasílal, pročež mu právo na tuto odměnu dle jeho názoru vzniklo. Zejména dále stěžovatel odkázal na dle jeho názoru přiléhavou judikaturu a uvedl, že vzhledem k tomu, že došlo stěžovatelem k převzetí zastoupení vedlejšího účastníka 1. (bylo stěžovateli doručeno ustanovení), a advokát převzetí ustanovení neodmítl, došlo ke vzniku práva dle §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a dle advokátního tarifu, na odměnu za převzetí zastoupení vedlejšího účastníka 1. Tato skutečnost tak byla ze spisu vedeného u Nejvyššího správního soudu známa, tudíž nepřiznáním odměny došlo k porušení legitimního očekávání stěžovatele a zároveň po něm vlastně Nejvyšší správní soud tímto rozhodnutím požaduje, aby poskytoval právní služby zdarma, pročež se domáhá zrušení výroku III napadeného rozsudku. Stěžovatel se také domnívá, že shora uvedené důvody přesahují rámec této kauzy, neboť se týkají práva na odměnu všech ustanovených zástupců soudy, tudíž kvantitativní vyjádření předmětu sporu není pro věc určující.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
9. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
10. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, a to s odůvodněním, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení.
11. Takový deficit však v dané věci shledán nebyl, jelikož Nejvyšší správní soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Pokud advokátní tarif v §11 odst. 1 písm. b) za úkon právní služby považuje první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, a je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, nejeví se požadavek Nejvyššího správního soudu na prokázání skutečnosti, že k první poradě s klientem s převzetím a přípravou spojené skutečně došlo, jako nadměrný formalismus či extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, či usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2746/18).
12. Stejně jako ve skutkově a právně totožné věci stěžovatele (usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2746/18) Ústavní soud nesdílí ani v nyní projednávané věci jeho tezi, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu