ECLI:CZ:US:2019:4.US.2326.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2326/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1. Aleny Burdové a 2. Petra Burdy, zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 62 Co 10/2018-109, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a za účasti A. Obvodního soudu pro Prahu 5 a B. Jiřího Kubizňáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé Alena Burdová a Petr Burda (dále jen "stěžovatelé" nebo "žalobci") se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního usnesení pro údajné porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") probíhá pod sp. zn. 31 C 389/2017 mezi žalobci a Jiřím Kubizňákem (dále jen "žalovaný") občanskoprávní spor o vrácení daru. Tento spor není dosud ukončen žádným pravomocným rozhodnutím v meritu věci; dle zjištění Ústavního soudu je další ústní jednání před obvodním soudem v této věci nařízeno na den 28. 3. 2019 (viz internetová databáze http://infosoud.justice.cz).
V rámci nalézacího řízení se žalobci domáhají, aby soud vydal předběžné opatření, jímž by žalovanému zakázal vstup do darovaných nemovitostí a zdržel se jejich užívání. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 12. 2017 č. j. 31 C 389/2017-29 tento návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. K odvolání žalobců městský soud usnesením ze dne 11. ledna 2018 č. j. 62 Co 10/2018-55 usnesení obvodního soudu změnil tak, že žalobci navrhované předběžné opatření nařídil.
Proti uvedenému usnesení městského soudu podal žalovaný ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl a nálezem ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18 napadené usnesení městského soudu zrušil.
V reakci na tento nález Ústavního soudu rozhodl městský soud usnesením ze dne 3. května 2018 č. j. 62 Co 10/2018-109 nově tak, že usnesení obvodního soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 31 C 389/2017-29 potvrdil.
Městský soud při svém rozhodování konstatoval, že odvolání žalobců není opodstatněné, neboť za současného stavu řízení odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že "žalobcům se nepodařila prokázat nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků, která by nařízení předběžného opatření odůvodňovala". Městský soud konstatoval, že v řízení o žalobě žalobců o vrácení daru podle ustanovení §630 obč. zák. je předmětem řízení ve věci samé zkoumání splnění podmínek citovaného ustanovení obč. zák. V době rozhodování soudů o návrhu na nařízení předmětného předběžného opatření však ohledně uplatněného nároku nebylo ani nařízeno jednání a nebylo tak zahájeno důkazní řízení. Městský soud konstatoval, že pro zkoumání zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření shledal relevantní i skutečnost, že v domě, který byl předmětem daru mezi účastníky řízení, žalovaný nebydlí, darované nemovitosti nyní nevyužívá, i když na této adrese má trvalé bydliště a sídlo své firmy.
Městský soud závěrem zdůraznil, že pro jeho rozhodnutí je rozhodujícím stav řízení v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně, takže nemohl přihlédnout k tvrzením ani k listinám či jiným důkazům, které soud prvního stupně neměl při svém rozhodování k dispozici. Právě s ohledem na tuto situaci nemohl dovodit, že v předmětné věci by bylo nezbytné upravit poměry účastníků řízení předběžným opatřením z důvodu zatímní úpravy poměrů tak, jak žalobci navrhují.
III.
Toto (v pořadí druhé) usnesení městského soudu je napadeno nynější ústavní stížností, podanou žalobci.
Stěžovatelé namítají porušení jejich práva na spravedlivý proces zahrnující i princip legitimního očekávání Porušení principu legitimního očekávání spatřují stěžovatelé v tom, že prý odvolací soud, "aniž by došlo ke změně skutkových okolností, změnil zcela neočekávaně svůj názor na předběžnou úpravu vztahů".
Podle názoru stěžovatelů odvolací soud rozhodl jinak, než ve svém nálezem Ústavního soudu zrušeném měnícím usnesení ze dne 3. května 2018, a to za situace, kdy se od jeho původního rozhodnutí nijak nezměnily skutkové okolnosti projednávané věci. Odvolací soud tak prý rozhodl "zjevně pod tíhou zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 719/18, aniž by se zabýval otázkou, co ho vedlo k původnímu rozhodnutí, kterým předběžnému opatření vyhověl a jestli došlo od tohoto rozhodnutí ke změně skutkových okolností, které by odůvodňovaly změnu názoru soudu".
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnými osobami a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelů směřující proti napadenému rozhodnutí a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud dále připomíná, že k posuzování ústavních stížností, namířených proti rozhodnutím obecných soudů o předběžných opatřeních, přistupuje krajně zdrženlivě. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, usnesení ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, usnesení ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06, a mnohá další; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
Jestliže Ústavní soud přesto přikročí ke zrušení rozhodnutí obecných soudů o předběžném opatření (jak se stalo nálezem sp. zn. IV. ÚS 719/18), činí tak naprosto výjimečně, odůvodňují-li to konkrétní a relevantní okolnosti případu. Žádné takové mimořádné důvody pro vyhovění ústavní stížnosti v nynějším případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že interpretace nálezu sp. zn. IV. ÚS 719/18, kterou stěžovatelé předkládají v ústavní stížnosti, není přiléhavá okolnostem nyní napadeného rozhodnutí městského soudu. Důvodem zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018 č. j. 62 Co 10/2018-55 bylo porušení práva žalovaného na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny), které spočívalo v rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání za situace, v níž odvolací soud na základě odvolání (a v něm vznesených argumentů) dospěl ke zcela jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, přičemž opis odvolání žalovaný neobdržel a nemohl tak vznést k odvolání své protiargumenty. Tímto procesním postupem soudu prvního stupně bylo žalovanému fakticky znemožněno realizovat jeho procesní právo, neboť o "novém" náhledu na řešení problému se žalovaný dozvěděl až z měnícího rozhodnutí odvolacího soudu, i když z projednávané věci bylo zřejmé, že městský soud změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně právě na základě podaného odvolání stěžovatelů a v něm vznesených argumentů (k tomu viz bod 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 719/18).
Z výše uvedené rekapitulace výsledku řízení ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 719/18 je pro nyní projednávanou věc podstatné, že důvody, které vedly městský soud ke změně právního názoru, odlišného od soudu prvního stupně v řízení o návrhu na nařízení předmětného předběžného opatření, spočívaly právě v odvolání stěžovatelů a v argumentech tam uvedených, se kterými nebylo žalovanému umožněno se před rozhodnutím odvolacího soudu nejen seznámit, ale i vznést proti nim své protiargumenty a stanoviska, i když z obsahu soudního spisu bylo zcela zřejmé, že žalovaný má na otázku skutkového stavu a právního hodnocení "diametrálně odlišný názor", než stěžovatelé.
V nyní posuzované věci je situace odlišná. Potvrzující usnesení městského soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 62 Co 10/2018-109 je opřeno o argumenty, které byly známy již v řízení před obvodním soudem a s nimiž se mohli žalobci seznámit i prostřednictvím svého právního zástupce.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené závěry v projednávané věci nezjistil, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno stěžovateli označené právo na soudní ochranu, resp. že by došlo k porušení principu legitimního očekávání. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Tímto rozhodnutím Ústavního soudu, týkajícím se předběžného opatření, není žádným způsobem předjímáno rozhodování obecných soudů ve věci samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu