ECLI:CZ:US:2019:4.US.2377.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2377/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2018 č. j. 25 Co 428/2017-459, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Aleny Tesařové, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou, sídlem Nežárská 613, Praha 14 - Hostavice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku II výše uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 128 EC 3/2019-372, ve znění opravného usnesení obvodního soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 128 EC 3/2019-381, rozhodl tak, že se žaloba vedlejší účastnice vůči stěžovateli zamítá (výrok I), že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice - obvodnímu soudu na nákladech řízení částku 23 483 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že se výše rubrikovaný rozsudek obvodního soudu, ve znění opravného usnesení obvodního soudu, ve výrocích I a II potvrzuje (výrok I), a že ve výroku III se rozsudek obvodního soudu mění tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 45 796 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Nákladový výrok odůvodnil městský soud s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu tak, že v tomto řízení nebyla řešena problematika vyžadující zvláštní specializaci či právní problematika dosud neřešená. Náklady vynaložené stěžovatelem na zastupování advokátem proto - vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o statutární město, u kterého lze předpokládat dostatečné materiální a personální zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aby musel využívat právní pomoc advokátů - nelze považovat za účelně vynaložené, a jejich náhradu proto nelze procesně úspěšnému účastníkovi přiznat podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovateli tak byla přiznána náhrada nákladů pouze za zaplacené soudní poplatky v celkové výši 39 346 Kč a dále paušální náhrada hotových výdajů připadající za 21,5 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. celkem 6 450 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel předně namítá, že mu měla být v souladu s §137 odst. 3 o. s. ř. přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty. Tuto náhradu stěžovatel v řízení požadoval (naposledy v odvolání ze dne 25. 9. 2017). Nepřiznal-li mu městský soud tuto náhradu, porušil tím jeho základní právo na legitimní očekávání.
5. Stěžovatel dále zejména uvádí, že jeho náklady na právní zastoupení byly vynaloženy účelně, přičemž v tomto směru především namítá, že předmětný spor rozhodně netvoří jeho běžnou agendu, ale že se jedná o spor svou povahou mimořádný, neboť v něm vystupoval na straně žalovaného, jeho předmětem bylo peněžité plnění značné výše a ani po právní stránce není spor o vydání bezdůvodného obohacení sporem jednoduchým (na rozdíl od sporů o zaplacení nájemného, jízdného, vodného a stočného, televizního poplatku atd.). Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení je totiž zpravidla sporována nejen výše požadované částky (jež je zpravidla předmětem znaleckého posouzení), ale též aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení, což jsou otázky přesahující rámec běžné agendy stěžovatele. Pokud se tedy stěžovatel v daném případě rozhodl využít služeb advokáta, nelze na tento postup hledět jako na postup neúčelný a nehospodárný. O složitosti dané věci ostatně vypovídá skutečnost, že byla dvakrát předmětem dovolacího řízení a dvakrát byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení a jednalo se o věc nejudikovanou. Konečně se stěžovatel domnívá, že v daném případě bylo jeho zastoupení advokátem účelné i z procesního hlediska. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že shodně jako vedlejší účastnice má i on právo zvolit si právního zástupce a v případě úspěchu ve věci má též právo na zaplacení náhrady nákladů účelně vynaložených na toto právní zastoupení (srov. k tomu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny). Toto právo má zejména za situace, kdy vedlejší účastnice proti němu uplatnila ke dni podání ústavní stížnosti již 16 žalob na vydání bezdůvodného obohacení v celkové částce přesahující 5 milionů Kč s příslušenstvím a v případě jejího úspěchu jí byla náhrada nákladů na právní zastoupení vždy přiznána. Není důvodu, aby tomu v případě opačném bylo jinak. Nehledě k výše uvedenému je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že vedlejší účastnice se před podáním žaloby nikterak nepokusila o mimosoudní vyřešení věci a stěžovatel byl s jejím žalobním nárokem seznámen až v momentě doručení platebního rozkazu a výzvy k vyjádření dle §114b o. s. ř., na které byl nucen urychleně a kvalifikovaně reagovat. Z výše uvedených důvodů se domáhá zrušení výroku II napadeného rozsudku městského soudu.
III.
Vyjádření účastníka, vedlejší účastnice a replika stěžovatele
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost na vědomí a k případnému vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený obvodním soudem.
7. Městský soud ve svém vyjádření zopakoval svou argumentaci z odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž zopakoval, že zásadní problematikou tohoto sporu bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, který je využíván jako veřejné prostranství, a zdaleka se nejedná o ojedinělý spor. Naopak, spory tohoto druhu jsou poměrně četné, s čímž ostatně koresponduje tvrzení stěžovatele, že jen vedlejší účastnice proti němu uplatnila 16 žalob o vydání bezdůvodného obohacení. Na tuto situaci tedy dopadá ten závěr Ústavního soudu, že lze rozumně očekávat, že zaměstnanci stěžovatele vybavení vysokoškolským právním vzděláním jsou schopni řešit právní záležitosti týkající se jeho činnosti.
8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Ústavní stížnost se týká sporu, který byl v minulosti opakovaně soudy projednáván a vyjádření stěžovatele tedy vykazovala obdobnou argumentaci jako v jiných sporech týkající se nároků za bezdůvodné užívání totožných či obdobných pozemků. Problematika sporu nebyla ani specializovaná, ani obtížná, či dosud neřešená, a nebyl v ní obsažen ani mezinárodní prvek vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti. Na základě všech uvedených argumentů ve svém vyjádření má vedlejší účastnice za to, že náklady stěžovatele, který je statutárním městem, nebyly ve sporu účelně vynaložené podle §142 odst. 1 o. s. ř., pročež se domnívá, že postupem městského soudu nemohlo být porušeno žádné základní právo stěžovatele.
9. Soudce zpravodaj zaslal výše rubrikovaná vyjádření stěžovateli k replice. Tento reagoval sdělením, že setrvává na svém procesním stanovisku, přičemž opětovně v reakci na výše uvedená vyjádření zdůraznil svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a zdůraznil, že upřením náhrady nákladů právního zastoupení městský soud porušil základní právo stěžovatele na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
13. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává mj. porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
14. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
15. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, a to s odůvodněním, že takový spor zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, nebo když je např. rozhodnutí soudů zcela nedostatečně odůvodněno.
16. V této souvislosti je významné, že ustálená judikatura Ústavního soudu v oblasti nákladových výroků je založena na právním názoru vyjádřeném zejména nálezem ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507) či ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17. Tato judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
17. Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) - týkající se dokonce totožného stěžovatele jako v nyní projednávané věci], vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)] i na Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)], či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.
18. Jak je z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu zřejmé (srov. celá strana 5 napadeného rozsudku), tento se otázkou přiznání plné náhrady nákladů řízení stěžovateli zabýval zcela dostatečně a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Zejména závěr městského soudu, jak je shrnut v bodě 3 tohoto usnesení, a jehož důvodnost Ústavní soud ověřil z předložené spisové dokumentace, je přesvědčivý, řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], tento závěr je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu a Ústavní soud v něm neshledal žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
19. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
20. Nad rámec výše uvedeného (jako obiter dictum) je třeba uvést, že právní zástupce stěžovatele - naposledy v odvolání ze dne 25. 9. 2017 (srov. č. l. 388 spisu obvodního soudu) - požadoval přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty a právní zástupce stěžovatele je plátcem předmětné daně, jak ostatně vyplývá z veřejně přístupných rejstříků. Městský soud stěžovateli přiznal paušální náhradu hotových výdajů připadající za 21,5 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. celkem 6 450 Kč, a to chybně bez navýšení o předmětnou daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 1 354,50 Kč [srov. nález ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3230/10 (N 7/60 SbNU 71)]. Nicméně uvedené pochybení městského soudu (ve výši 1 354,50 Kč) nepředstavuje natolik intenzivní zásah do ústavních práv stěžovatele, aby odůvodňoval případný zásah Ústavního soudu. Uvedené totiž znamená toliko to, že by stěžovatel byl úspěšný pouze ve výše uvedené - k jeho majetkovým možnostem jako statutárního a současně hlavního města - zcela marginální (bagatelní) výši, což je i vzhledem k hodnotě sporu naprosto zanedbatelná částka, která nemůže odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu, navíc za té situace, kdyby tento kasační zásah vedl pouze k tomu, že by městský soud rozhodl jen o tomto nároku, přičemž náklady na řízení, které by veřejné rozpočty musely nést, by zdaleka převýšily pozitivní důsledky takovéhoto rozhodnutí. Ústavní soud jím zvoleným postupem v tomto usnesení rozhodl v souladu s respektováním zásady účelnosti a hospodárnosti řízení, a to zejména se zdůrazněním faktu, že stěžovatel není osobou soukromého práva, ale osobou spravující veřejný (územní) rozpočet.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu