ECLI:CZ:US:2019:4.US.2492.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2492/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele SPOLKU AVICENUM, IČ: 22831517, sídlem Legerova 1845/30, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem, Betlémské nám. 2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2019 č. j. 10 To 86/2019-52 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2019 č. j. 4 Pp 31/2019-30, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízeni, a D. H., Věznice Hradec Králové - Pouchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel jako spolek podal dle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") u Okresního soudu v Hradci Králové (dále je "okresní soud") žádost o podmíněné propuštění odsouzeného D. H. Odsouzený byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016 č. j. 57 T 9/2014-3848 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017 č. j. 11 To 1/2017-4076 za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Dále pak byl odsouzený rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 29. 11. 2017 č. j. 2 T 21/2017-373 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2018 č. j. 11 To 56/2018-403 uznán vinným z přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Tento uložený trest vykonává v současné době ve vazební věznici Hradec Králové - Pouchov.
3. Stěžovatel před obecnými soudy, ostatně jakož i v ústavní stížnosti, namítal zejména to, že odsouzený se od počátku výkonu trestu odnětí svobody chová vzorně. Odsouzený tedy využil možnosti, kterou mu dává zákon (§88 trestního zákoníku), a požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zároveň s nabídkou společenské záruky za nápravu odsouzeného, kterou poskytl stěžovatel. Stěžovatel má za to, že u odsouzeného byl zcela naplněn účel trestu dle §1 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzený byl zařazen do I. PSUD, nebyl kázeňsky trestán a byl naopak několikrát kázeňsky odměněn, plní dlouhodobě program zacházení, kdy hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení je součástí komplexního hodnocení naplňování výkonu trestu.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, když zamítly žádost odsouzeného o podmíněném propuštění pro nesplnění zákonné podmínky předpokladu vedení řádného života v budoucnu a argumentoval judikaturou Ústavního soudu. Poukázal na rozpor, kde okresní soud konstatuje polepšení stěžovatele, že ve výkonu trestu pracuje, doslova řečeno "maká", na druhou stranu ovšem podle okresního soudu nelze očekávat, že by vedl řádný život, a to s ohledem na to, jak se choval v minulosti. Rozhodnutí napadená ústavní stížností nejsou podle stěžovatele přesvědčivě odůvodněna a nevyplývá z nich, proč mu soudy nevyhověly, a jsou výrazem jejich libovůle, neboť zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností, jelikož dotyčné soudy porušily svými rozhodnutími ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Podáním návrhu na podmíněné propuštění odsouzeného však stěžovatel uplatňoval svá procesní práva a pouze do těchto jeho práv mohlo být zamítnutím jeho návrhu zasaženo.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
7. Otázce aplikace §88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1845/09, ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 991/15, ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 55/16, ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 1455/17, z recentní doby např. usnesení ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 2276/18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených předpokladů mimořádným institutem, který dává soudu možnost - nikoli však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jinými slovy, užití tohoto beneficia není nárokové a automatické. Je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uloženého trestu nastaly. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že tomu tak není, jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy výklad obecných soudů je poznamenán zjevným faktickým omylem či logickým excesem (vnitřním rozporem), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
8. Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž odsouzený dle závěrů obecných soudů naplnil pouze dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Ústavní soud musí konstatovat, že pro tuto chvíli závěr obecných soudů o nenaplnění třetí podmínky z ústavněprávního hlediska obstojí, a to včetně náležitého odůvodnění dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož všechny tři podmínky musí být splněny současně, je zjevné, že obecné soudy nepochybily, pokud za daných okolností žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítly a nepřijaly společenskou záruku stěžovatele. V této souvislosti je nutné připomenout, že otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Ačkoli důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje, musí být závěr soudce především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 279/14).
9. Dále je nutné akcentovat i tu skutečnost, že v nyní posuzovaném řízení (druhém o podmínečné propuštění) nedošlo k faktickému vyloučení možnosti podmíněného propuštění stěžovatele do budoucna (předcházející řízení probíhalo u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 PP 31/2018 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 31 To 502/2018). Podle názoru okresního soudu i krajského soudu je prozatím třeba na stěžovatele - s ohledem na charakter jeho předchozí gradující trestné činnosti - ještě nějakou dobu působit výkonem trestu odnětí svobody, aby se zbavil všech škodlivých návyků. Ostatně odsouzený nedůvodně polemizoval s pravomocnými skutkovými a právními závěry odsuzujících rozsudků, na jejichž základě mu byly uloženy tresty, z jejichž výkonu žádá o podmíněné propuštění. Soudy neshledaly, že by odsouzený vyvíjel jakoukoli aktivitu směřující k řešení konsolidace dluhů a bagatelizuje neplnění vyživovací povinnosti k nezletilému synovi (pohledávka na neuhrazeném výživném syna dosáhla částky 117 000 Kč).
10. Dlužno dodat, že v případě budoucího rozhodování o žádostech odsouzeného o podmíněné propuštění, za současného zachování důkazně podložené pozitivní tendence u hodnocení, bude s plynoucím časem docházet k vychýlení ve prospěch splnění i třetí podmínky stanovené trestním zákoníkem pro podmíněné propuštění a obecné soudy budou muset stále pečlivěji odůvodňovat, z čeho dovodily případné nesplnění této podmínky tak, aby nedošlo k výše zmíněnému faktickému vyloučení možnosti podmíněného propuštění.
11. Dle názoru Ústavního soudu není případný ani odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, neboť v nyní projednávaném případě obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy komplexních informacích o odsouzeném vztahujících se nejen k jeho minulosti, ale také k aktuálnímu stavu nápravy a polepšení během výkonu trestu a dalším relevantním okolnostem. Je evidentní, že obecné soudy zatím nevyloučily možnost podmíněného propuštění odsouzeného definitivně. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
12. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu