ECLI:CZ:US:2019:4.US.2650.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2650/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Libuše Götzové, zastoupené JUDr. Evou Chromcovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Floriána Nováka 5267/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4887/2017-407 ze dne 16. května 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 406/2013-201 ze dne 18. února 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 172/2013-140 ze dne 27. května 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady ušlého zisku odpovídajícího rozdílu mezi výší dávek přiznaného částečného invalidního důchodu a plným invalidním důchodem, který stěžovatelce nebyl přiznán kvůli šikaně ze strany České správy sociálního zabezpečení. Tu stěžovatelka považovala za nesprávný úřední postup. Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze dospěly k závěru, že takto vymezený ušlý zisk nemohl vzniknout nesprávným úředním postupem, ale nanejvýš nezákonným rozhodnutím, které však ve věci stěžovatelky vydáno nebylo: o částečném invalidním důchodu Česká správa sociálního zabezpečení pravomocně rozhodla a její rozhodnutí nebylo ve správním soudnictví zrušeno. Civilním soudům pak jeho přezkum nepřísluší.
2. Pro řízení o dovolání ve věci samé nebyl stěžovatelce ustanoven advokát, neboť soudy dospěly k závěru, že v jejím případě jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Protože stěžovatelka nedostatek povinného advokátního zastoupení neodstranila, Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil.
3. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení spatřovala v zásadním poškození svých práv nespravedlivými rozhodnutími.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Napadené usnesení Nejvyššího soudu vychází z toho, že stěžovatelka nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a tuto vadu přes výzvu neodstranila. To stěžovatelka nijak nevyvrací. Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatelku nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)]. Zároveň není pochyb o ústavnosti požadavku na zastoupení advokátem v dovolacím řízení [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 ze dne 14. 9. 2000 (U 32/19 SbNU 293) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].
6. Ze spisu obvodního soudu plyne, že se stěžovatelka neúspěšně domáhala osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro řízení o dovolání. Poté, co jí advokát nebyl ustanoven (srov. usnesení NS na č. l. 318 spisu obvodního soudu), byla opětovně vyzvána, aby si jej zvolila (č. l. 392 spisu obvodního soudu), což neučinila. Stěžovatelka tedy nepostupovala zákonem předvídaným způsobem a nepodala dovolání řádně, čemuž zastavení řízení procesně odpovídá; o zásah do práva na soudní ochranu stanoveným způsobem zjevně nejde.
7. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka řádně nevyužila dovolací řízení, materiálně nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany jejího práva proti rozsudkům obvodního a městského soudu tak, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
8. Zcela nad rámec řečeného lze uvést, že stěžovatelkou konstruovaná škoda svou podstatou nevyplývá z poměrů soukromého práva (srov. §7 odst. 1 občanského soudního řádu), ale práva veřejného jako nevyplacená dávka ze systému důchodového pojištění. Jakkoliv tedy byla tvrzením stěžovatelky o existenci škody založena pravomoc civilních soudů (srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. č. j. Konf 30/2014-8 ze dne 30. 7. 2015, č. 5194/2015 Sb. NSS), ty nemohly žalobě věcně vyhovět, protože nepřiznaná důchodová dávka není ušlým ziskem (tak jako zaplacená daň nemůže být bezdůvodným obohacením státu, srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 28/18 ze dne 23. 10. 2018). Vyhovění žalobě by bylo možné pouze, pokud by věc stěžovatelky spadala do režimu zákona č. 82/1998 Sb. Jeho podmínky však zjevně splněny nebyly, neboť není dán odpovědnostní titul, zde představovaný rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, jež by bylo zrušeno pro nezákonnost posouzení otázky nároku na částečný invalidní důchod [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3057/13 ze dne 22. 10. 2015 (N 188/79 SbNU 131) a sp. zn. II. ÚS 99/07 ze dne 7. 10. 2008 (N 165/51 SbNU 43)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu