ECLI:CZ:US:2019:4.US.2739.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2739/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Mgr. Michala Šimků, advokáta se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, insolvenčního správce dlužníka Jana Řeřichy, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 57/2017-281 ze dne 30. dubna 2019 a Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 456/2016-189 ze dne 6. září 2016, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 19. srpna 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným usnesením. Vrchní soud v Praze usnesením zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 91 ICm 3379/2011-146 ze dne 16. března 2016 a věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti předmětného rozsudku. Ten byl přitom soudem prvního stupně vydán poté, co byl jeho původní rozsudek odvolacím soudem již jednou zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl, neboť stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)]. Z této zásady rovněž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tzn., pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
4. Zásadně nepřípustné jsou tak ústavní stížnosti směřující proti kasačním rozhodnutím, tj. rozhodnutím, jimiž se rozhodnutí instančně podřízeného orgánu ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Ústavní soud je totiž v řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. března 2006 (U 4/40 SbNU 781); sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008; či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
5. V nyní projednávané věci stěžovatel napadl ústavní stížností kasační rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (a na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu), kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze; řízení ve věci stěžovatele proto doposud neskončilo. Námitky, které stěžovatel předložil, bude moci uplatnit i proti konečnému rozhodnutí ve věci. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zároveň neshledal naplnění žádné z podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud přijetí stížnosti neodmítne, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma.
6. Ústavní stížnost je tedy předčasná a soudce zpravodaj ji jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Stěžovateli však nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, nebude-li s jeho výsledkem souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů, které by mohlo mít vliv na výsledek řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj