ECLI:CZ:US:2019:4.US.2878.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2878/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, nám. Svobody 77/12, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 4/2019-I.-101 ze dne 21. května 2019, Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 191/2018-1221 ze dne 4. září 2018 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 89 T 56/2017-1034 ze dne 21. února 2018, a dále proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 192/2018-1209, č. j. 8 To 192/2018-1205 a č. j. 8 To 192/2018-1213 ze dne 28. srpna 2018, Městského soudu v Brně č. j. 89 T 56/2017-1028 a č. j. 89 T 56/2017-1004 ze dne 21. února 2018 a č. j. 89 T 56/2017-1069 ze dne 26. února 2018, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a o návrhu na předběžné opatření za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem uznal Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") stěžovatele vinným ze spáchání přečinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyřiceti měsíců, byla mu uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou svým činem způsobil, veřejně se poškozené omluvit a poskytnout jí zadostiučinění nejméně ve výši 750 000 Kč. Dále nalézací soud uložil stěžovateli a druhému odsouzenému povinnost nahradit poškozené společně a nerozdílně škodu ve výši 1 288 190 Kč, nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč; se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele ve vztahu k výroku ukládajícím mu povinnost nahradit poškozené přiměřené zadostiučinění ve výši nejméně 750 000 Kč, a rovněž rozsudek nalézacího soudu ve výroku ukládajícím stěžovateli povinnost nahradit poškozené přiměřené zadostiučinění ve výši nejméně 750 000 Kč (výrok I), zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok II), a odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok III).
2. Nalézací soud napadenými usneseními (č. l. 1004 a 1069) zamítl návrh stěžovatele na doplnění a opravu protokolu z hlavního líčení ze dne 13. prosince 2017, stížnosti stěžovatele zamítl odvolací soud usneseními (č. l. 1205 a 1213). Dalším usnesením (č. l. 1028) nalézací soud nevyloučil soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, i tuto stížnost odvolací soud usnesením zamítl (č. l. 1209).
3. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá opakované porušení práva na spravedlivý proces a rozhodování věci vyloučeným soudcem, kladení zakázaných otázek, porušení rovnosti stran, opomenutí důkazů, akceptování vadného znaleckého posudku, formální rozhodnutí o opravných prostředcích, a další pochybení, jimiž obecné soudy měly zasáhnout do základních práv stěžovatele.
4. Stěžovatel předně rekapituluje své námitky týkající se napadených usnesení nalézacího soudu, brojí proti postupu samosoudce k požadavkům na jeho vyloučení a na opravy protokolu z hlavního líčení, při níž se nalézací soud (samosoudce) nezabýval existencí zakázaných otázek, ale pouze otázkou času, kdy měly být otázky vzneseny. Tato "manipulace" řízením vedla podle stěžovatele k nesprávnímu a nezákonnému rozhodnutí ve věci samé; jeho námitkami se nevypořádal ani odvolací soud v řízení o stížnosti.
5. Dále stěžovatel tvrdí, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, s čímž souvisí i adhezní výrok o náhradě škody podle znaleckého posudku, z něhož nalézací soud nedůvodně vyšel, ačkoliv mu určení výše škody přísluší jen tehdy, je-li určitelná jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2510/2010 ze dne 20. 9. 2010). V řízení stanovená výše škody neodpovídá ani požadavku §137 trestního zákoníku, je v hrubém nepoměru k realitě, a tak byla činnost stěžovatele kvalifikována přísněji; současně namítá, že soudy nepřihlédly ani k celkovému plnění z jeho strany. K použití znaleckých posudků v soudním řízení stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (například sp. zn. 3 Tdo 147/2014 ze dne 19. 3. 2014), Nejvyššího správního soudu (č. j. 7 Afs 50/2010-60 ze dne 1. 7. 2010, aj.), i Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007, N 73/45 SbNU 149). Stěžovatel je dále přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil ani subjektivní stránku trestného činu (úmysl nebyl v řízení prokázán), neboť obecné soudy nehodnotily provedené důkazy správně, případně opomenuly důkazy pro meritorní rozhodnutí potřebné; k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. listopadu 2004, N 172/35 SbNU 315. Stěžovatel také namítá, že soudy vyhověly nedostatečnému návrhu poškozené k přiznání přiměřeného zadostiučinění (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012, N 43/64 SbNU 491, či Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 145/2013 ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1602/1999 ze dne 27. 9. 2000, a další). S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel zrušit napadená rozhodnutí, přesvědčen, že jimi byl zkrácen ve svých základních zaručených právech na spravedlivé soudní řízení zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí (obdobně jak učinil Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 4/2019-66 ze dne 14. února 2019), neboť mu byla stanovena povinnost k náhradě škody ve výši 1 288 190 Kč a nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč (povinnost zadostiučinění ve výši 750 000 Kč zrušil napadeným usnesením Nejvyšší soud). Stěžovatel ke dni podání ústavní stížnosti sice zaplatil poškozené částku 1 463 190 Kč, byla mu však uložena povinnost uhradit poškozené i náhradu nákladů trestního řízení ve výši přesahující 350 000 Kč, a stěžovateli tak hrozí citelná majetková újma a lze očekávat zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel rovněž navrhl vydání předběžného opatření, aby se nalézací soud, odvolací soud a příslušný katastrální úřad zdržely vydání rozhodnutí měnící vlastnická práva stěžovatele.
7. V doplněních ústavní stížnosti pak stěžovatel na podporu svých tvrzení odkazuje a dokládá další kasační rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se následných usnesení nalézacího soudu (náhrada nákladů soudního řízení apod.), což má prokázat nesprávnost jeho postupu.
8. Již před vynesením rozsudku ve věci samé stěžovatel požadoval vyloučení samosoudce nalézacího soudu a opravu protokolu; těmito námitkami se odvolací soud zabýval opakovaně, v odvolání odkázal na (napadená) usnesení ze dne 28. srpna 2018, v nichž konstatoval srovnání protokolu s audiozáznamem z hlavního líčení, aniž by nalezl namítané vady; rovněž Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele v rozsahu dovolání zabýval.
9. Nespokojenost stěžovatele se způsobem, jakým nalézací soud a odvolací soud naložily s jeho námitkami vztahujícími se k protokolaci hlavního líčení, je pochopitelná, pokud v protokolu vynikly pro něj nepříznivá fakta; nenastává tím však zásah do základních zaručených práv na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) či na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Úkol soudu při vyhotovování protokol při současném audio záznamu hlavního líčení spočívá v záznamu podstatného obsahu (viz §55b odst. 5 trestního řádu), byť v takovém případě může účastník řízení nabýt dojem, že byly opomenuty informace, podle jeho přesvědčení podstatné anebo naopak nepřiměřeně zdůrazněny ty, které on sám za významné nepovažuje. Stěžovatelovo subjektivní hodnocení některých otázek jako zakázaných přezkoumal jak nalézací soud, tak odvolací soud způsobem (opakovaným přehráním audiozáznamu), který považuje Ústavní soud za dostatečný a nezpůsobilý zkrátit základní práva stěžovatele v tvrzeném rozsahu.
10. Obdobně Ústavní soud nahlíží i na související požadavek na vyloučení soudce, bez ohledu na to, je-li či není podjatý (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1456/2007 ze dne 19. 12. 2007). Stěžovatel nesprávně dovozuje, že soudce není nestranný jen proto, že věc projednává podle vnímání stěžovatele nestandardním způsobem a neprovede navržené změny v protokolu z hlavního líčení. Ani opakovaný nesouhlas nepovažuje Ústavní soud za případný; zde je namístě odkázat na další i Nejvyšším soudem citované judikáty (sp. zn. 4 Tz 196/2001 ze dne 26. 9. 2001 a sp. zn. 4 Tvo 157/2001 ze dne 8. 1. 2002), podle nichž je k vyloučení soudce z projednávání věci nutno prokázat dostatečně pádné důvody, vzbuzující pochybnosti o objektivitě jeho úkonů.
11. Z napadených rozhodnutí ve věci samé se pak podává, že stěžovatel je realitní makléř, kterého vyhledal spolu-odsouzený s nabídkou výhodného prodeje nemovitostí poškozené. Stěžovatel předmětné pozemky koupil pro sebe za cenu, kterou určil (200 000 Kč) a kterou poškozená, neznalá cen realit, při akutní potřebě peněz a v pokročilém stádiu těhotenství, akceptovala. Nalézací soud jako důkaz provedl celkem tři znalecké posudky, pro posouzení hodnoty dotčených nemovitostí dva vyloučil (uvádějící nejvyšší a nejnižší hodnotu) a vycházel z posudku třetího, který ocenil převáděné nemovitosti na částku 1 478 190 Kč; důvody pro volbu tohoto posudku důkladně vysvětlil (viz odst. 49 na str. 36-38 rozsudku).
12. Z napadených rozhodnutí ve věci samé je patrné, že obecné soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatele, které uplatňoval v průběhu celého řízení, v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti. Způsob "výběru" znaleckého posudku je transparentní, srozumitelný a přezkoumatelný, stejně jako znaky vztahující se k naplnění subjektivní stránky trestného činu. K námitce opomenutých důkazů Ústavní soud, především s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239), konstatuje, že nalézací soud se vypořádal s veškerými návrhy účastníků a podrobně odůvodnil, proč další (stěžovatelem) navržené důkazy neprovedl.
13. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že byla porušena jeho základní práva a svobody, že nebyla naplněna subjektivní či objektivní stránka trestného činu a že škoda nebyla zjištěna zákonným postupem; těmito tvrzeními se obecné soudy dostatečně zabývaly a učinily přiléhavé závěry, na které lze odkázat. Ústavní soud není (dalším) orgánem, který by měl zjišťovat skutkový stav a posuzovat podmínky pro aplikaci toho kterého právního institutu; jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle, což v projednávané věci nenastalo.
14. Lze chápat, že obchodování obecně je založeno na hledání výhodných poměrů mezi nákupem a prodejem; v daném případě se ovšem aktivním působením spolu-odsouzeného dostal stěžovatel do situace, kterou český právní řád považuje za trestný čin (čl. 39 Listiny) lichvy, přestože tyto závěry nesdílí a opakovaně proti nim brojí. V ústavní stížnosti své výhrady zopakoval, neuvedl však žádnou okolnost, jež by svědčila tomu, že obecné soudy do jeho základních zaručených práv zasáhly; liší-li se jejich závěry od intepretace, jak své jednání vnímá stěžovatel, není tento rozpor sám o sobě tvrzeným zásahem. Stěžovateli nebyl upřen přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a rozhodnutí obecných soudů nepřekročila meze, v nichž mohou (musí) uplatňovat státní moc (čl. odst. 2 Listiny). Ani rozsáhlý odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a nejvyšších soudů neprokazuje tvrzené zkrácení v jeho právech, je jen pro něj příznivou interpretací judikatury, aniž by v rozporu s ní obecné soudy v projednávané věci rozhodly.
15. Ústavní soud sice nevyhověl žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o věci samé však rozhodl přednostně mimo pořadí. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na vydání předběžného opatření, neboť zohlednil, že o stěžovatelem tvrzené možnosti dispozice jeho nemovitým majetkem, rozhodl odvolací soud již před podáním ústavní stížnosti tak, že nalézacímu soudu věc vrátil k novému projednání.
16. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušeným částem usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Městského soudu v Brně není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu