ECLI:CZ:US:2019:4.US.2893.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2893/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LIME Bohemia v. o. s., se sídlem Osečná, Osečná 157, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec X - Františkov, Vysoká 149/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 6 As 16/2018-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2017 č. j. 59 A 65/2016-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení a za účasti A. České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 15 a B. České obchodní inspekce, Inspektorátu pro Ústecký a Liberecký kraj, se sídlem v Ústí nad Labem, Prokopa Diviše 1386/6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 20. 8. 2018 se obchodní společnost LIME Bohemia v. o. s., (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci pokuty za správní delikt.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 8. 4. 2016 rozhodnutím č. j. ČOI/35591/16/2500/0094/RZ/BL ředitelka Inspektorátu České obchodní inspekce Ústeckého a Libereckého kraje (dále jen "správní orgán") uložila stěžovatelce pokutu ve výši 2 000 Kč za správní delikt podle §24 odst. 7 písm. t) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni spáchání správního deliktu (dále též jen "zákon o ochraně spotřebitele"), pro porušení §19 odst. 1 téhož zákona, kterého se stěžovatelka měla dopustit tím, že jako prodávající nevydala spotřebiteli písemné potvrzení o uplatnění reklamace dne 1. 7. 2015 na elektrickou tříkolku de Luxe, ve kterém by bylo uvedeno, kdy spotřebitel právo uplatnil a co je obsahem reklamace. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost nahradit paušální částkou náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Dne 30. 6. 2016 rozhodnutím č. j. ČOI 52567/16/O100/2500/15/16/Ad/Št Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát (dále též "žalovaná") zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí správního orgánu ze dne 8. 4. 2016 č. j. ČOI/35591/16/2500/0094/RZ/BL.
Dne 4. 12. 2017 rozsudkem č. j. 59 A 65/2016-43 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "správní soud") zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2016 č. j. ČOI 52567/16/O100/2500/15/16/Ad/Št (výrok I). Podle správního soudu se žalobní námitky shodují s námitkami obsaženými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu. Správní soud konstatoval, že již rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k porušení §19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele obsahuje srozumitelně a dostatečným způsobem formulované odůvodnění, a souhlasil též s jeho závěrem, že písemnost ze dne 30. 6. 2015, doručenou žalobkyni dne 1. 7. 2015, je třeba považovat za uplatnění práva z vadného plnění, tj. za reklamaci, byť ji spotřebitel takto nenazval. Písemnost žalobkyně ze dne 9. 7. 2015, v níž spotřebiteli sdělila, že s odstoupením od smlouvy nesouhlasí, lze považovat za písemné potvrzení o uplatnění reklamace, které však obsahuje pouze údaj o tom, jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požadoval. Z tohoto písemného potvrzení již ale nelze zjistit, kdy spotřebitel reklamaci uplatnil, ani co bylo obsahem reklamace, tj. jaké vady byly vytknuty, jak požaduje §19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.
Dne 20. 6. 2018 rozsudkem č. j. 6 As 16/2018-27 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") zamítl kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 4. 12. 2017 č. j. 59 A 65/2016-43 (výrok I) jako nedůvodnou. Kasační soud dospěl k závěru, že krajský soud na základní argumentaci stěžovatelky stran rozhodující otázky, tj. stran jí tvrzeného nenaplnění podmínek pro konstatování její viny, jasně reagoval.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem správního soudu byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle názoru stěžovatelky se správní soudy dostatečně nevypořádaly s jejími argumenty a vycházely pouze z ustanovení o odstoupení od smlouvy v §2106 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k odůvodňování soudních rozhodnutí a opakovaně tvrdila, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejími argumenty týkajícími se odstoupení od smlouvy, čímž jí upřely právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále uvedla, že porušení svých práv spatřuje v tom, že správní soudy svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily, citovaly pouze zákonná ustanovení a formálně je vykládaly, ačkoliv dle jejího názoru se měly zabývat smyslem těchto ustanovení a zákonodárcem zamýšleným účelem, a také argumentací stěžovatelky, že odstoupení od smlouvy není reklamací. Stěžovatelka poukázala na §2001 o. z., jeho obsah vyložila a dovodila, že k uložení pokuty správním orgánem chyběl jakýkoliv právní rámec.
Stěžovatelka též namítla, že v její věci nebylo šetřeno podstaty a smyslu označených základních práv, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, a dále polemizovala s právním posouzením její věci obecnými soudy. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že v její věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, obdobně jako v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257).
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými a právními závěry správních orgánů a soudů ve správním soudnictví, jež dospěly k závěru, že posuzované jednání stěžovatelky naplnilo znaky správního deliktu podle §19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením své věci těmito orgány veřejné moci.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatelky byla posouzena žalovaným (jako odvolací správním orgánem) a následně i ve správním soudnictví. Důvody, pro které správní soud a kasační soud žalobu resp. kasační stížnost stěžovatelky zamítly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Ústavní soud je dále toho názoru, že v projednávaném případě je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána již bagatelní výší uložené pokuty za správní delikt. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu