ECLI:CZ:US:2019:4.US.2991.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2991/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou, sídlem Zámecké náměstí 42, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2019 č. j. 13 Co 74/2019-761 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. ledna 2019 č. j. 0 P 244/2003-699, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a a) H. V. a b) D. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli zvýšena vyživovací povinnost k jeho zletilému synovi (vedlejšímu účastníkovi) tak, že stěžovatel mu je povinen zpětně doplatit 118 400 Kč a dále platit 4000 Kč měsíčně. V odůvodnění rozsudku dospěl soud k závěru, že ačkoliv zůstal stěžovatelův příjem nezměněn, je spravedlivé, aby se stěžovatel na vyživovací povinnosti podílel větší částkou. Důležitou okolností je, že mu v daném období ubyla jiná vyživovací povinnost. Zletilý syn přitom začal studovat soukromou střední školu, čímž mu vznikly nové výdaje. Soud tak stanovil konečnou výši výživného s ohledem na stěžovatelovy majetkové poměry, jeho způsob života a životní úroveň. Všechny děti stěžovatele mají dle soudu právo na stejnou životní úroveň, bez ohledu na to, zda s ním sdílí společnou domácnost. Soud rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatelův druhý syn absolvuje nákladné mimoškolní sportovní aktivity a spolu se stěžovatelem se účastní zahraničních dovolených. Rovněž tak soud přihlédl k tomu, že nad rámec výživného otec synovi nic nedává, neboť se s ním vůbec nestýká.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek okresního soudu o navýšení částky, kterou stěžovatel zpětně dlužil, na 134 500 Kč. Okresní soud dle odvolacího soudu správně zjistil skutkový stav, ne zcela správně však zohlednil poměry obou rodičů. Okresní soud se dostatečně nezabýval stěžovatelovými možnostmi a schopnostmi nalézt si v předchozím období výdělečnou činnost. Tuto mezeru doplnil dokazováním krajský soud a zjistil, že stěžovatel dosahoval, resp. mohl dosahovat příjmů ve výši relevantní pro zvýšení výživného. Za nedůvodnou je třeba dle krajského soudu považovat stěžovatelovu námitku, že vyživovací povinnost nelze stanovit, neboť syn studuje již druhou střední školu. Stěžovatelův syn totiž trpí poruchou autistického spektra a ve vystudovaném oboru by se nemohl dle krajského soudu uplatnit. Nově studovaný obor mu to má umožnit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel především namítá, že krajský soud při stanovování výživného vycházel z "potenciálních" příjmů stěžovatele, kterých mohl dosahovat, kdyby vynaložil úsilí získat pracovní poměr. Soud však tento svůj závěr nikterak neprokázal. Naopak byl průměrný příjem stěžovatele nižší oproti předchozímu rozhodování o vyživovací povinnosti. V části stanoveného období byla zletilému synovi přiznána nemocenská ve výši, která na jeho výživu s přehledem postačovala, pročež mu nárok na výživné neměl být vůbec přiznán. Soudy se měly zabývat tím, z jakého titulu navíc nárok na nemocenskou synovi vznikl. Soudy nevzaly v potaz významné změny ve stěžovatelových příjmech v posledních letech. Aby stěžovatel dostál soudnímu rozhodnutí, musel prodat osobní automobil ze společného jmění manželů. Stanovená výše výživného (4 000 Kč měsíčně) pak stěžovateli neumožňuje podnikat a stěžovatel si tak nadále musí hledat jiné zaměstnání. Stěžovatelův syn pak zbytečně dokončil studium na střední škole v oboru, který nehodlal vykonávat, a nadále studuje druhou střední školu. Ani to však dle stěžovatele nedává synovi lepší možnost uplatnění na trhu práce, vzhledem k diagnostikované poruše autistického spektra. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného. Krajský soud důsledně zvážil majetkové poměry obou rodičů a výživné stanovil v souladu s tím, že rodič má sdílet životní úroveň s dítětem a všechny děti stěžovatele mají sdílet stejnou životní úroveň. Jeho závěry přitom nelze považovat za nikterak svévolné. Soudy se zcela logicky a v dostatečném rozsahu vypořádaly jak s otázkou stěžovatelových příjmů, tak s otázkou dalšího vzdělávání zletilého syna. Přehodnocovat tyto jejich závěry, kupříkladu v otázce správnosti odepření dalšího vzdělávání stěžovatelovu synovi, trpícího autistickou poruchou, Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu