ECLI:CZ:US:2019:4.US.3083.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3083/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Františka Čurilly, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Schindlerem, advokátem, sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 33 Cdo 1280/2017-445, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Citibank Europe plc, sídlem North Wall Quay 1, Dublin, Irská republika, podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složka, sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 9. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 9. 2016 č. j. 55 Co 174/2016-378 byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 6. 2015 č. j. 11 C 78/2013-298 ve výrocích III., IV. a V. Těmito výroky byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 149 421,39 Kč se smluvním úrokem v kapitalizované výši 20 938,70 Kč, dále se smluvním úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 149 421,39 Kč od 13. 1. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 5 540 Kč od 13. 1. 2013 do zaplacení (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 123 506,50 Kč (výrok IV.) a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 10 975 Kč (výrok V.).
3. Podle obecných soudů neexistovaly pochybnosti, že žaloba byla podána vedlejší účastnicí. V žalobě byla sice jako žalobce nesprávně uvedena její organizační složka se sídlem v České republice, tato chyba však byla opravena pozdějším podáním vedlejší účastnice. Ve věci samé pak bylo zjištěno, že akceptací žádosti stěžovatele ze dne 22. 5. 2008 o vydání kreditní karty došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), mající povahu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky, které stěžovatel obdržel a s nimiž vyslovil souhlas. Stěžovatel obdržel kreditní kartu, kterou aktivoval nejpozději 27. 8. 2008. Vedlejší účastnice umožnila stěžovateli, aby prostřednictvím vystavené kreditní karty čerpal její finanční prostředky, a to formou výběru hotovosti v bankomatech či platbami u obchodníků, a současně mu v rámci vedení kreditní karty umožnila aktivovat program "Chytrá půjčka", sloužící k převodu dalších finančních prostředků na jeho účet. Stěžovatel tento produkt využil a částku z něj prokazatelně obdržel na svůj bankovní účet. Bylo pak jeho povinností, aby v souladu s obchodními podmínkami vedlejší účastnici splácel průběžně čerpané finanční prostředky spolu se sjednanými poplatky a smluvním úrokem za poskytnutí úvěru, jehož výše se v průběhu trvání smluvního vztahu měnila a lišila v závislosti na typu kartové transakce, jak je uvedeno ve skutkových zjištěních.
4. Vedlejší účastnice se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu nesplnění závazku z uvedené smlouvy. Obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že stěžovatel řádně nesplácel vedlejší účastnici finanční prostředky, které na základě této smlouvy průběžně čerpal, včetně smluvního úroku, sjednaných poplatků a vyúčtované smluvní pokuty. Z celkového vyúčtovaného dluhu 344 654,87 Kč měl zaplatit vedlejší účastnici pouze částku 167 154,20 Kč, a to v nikoli řádně hrazených splátkách. Vedlejší účastnice proto ke dni 12. 1. 2013 zesplatnila poskytnutý úvěr na částku 177 500,09 Kč. Po datu vyhotovení zesplatňujícího dopisu, tj. po 7. 1. 2013, stěžovatel uhradil 500 Kč. Další platby již neprovedl, ačkoli byl k tomu před podáním žaloby písemně vyzván právním zástupcem vedlejší účastnice.
5. Nedůvodnou byla shledána stěžovatelova námitka promlčení žalobního nároku. Podle §261 odst. 3 obchodního zákoníku je smlouva o úvěru tzv. absolutním obchodem a promlčení se tudíž rovněž řídí úpravou obchodního zákoníku. V dané věci došlo k zesplatnění úvěru pro nesplnění dílčího závazku stěžovatele z předmětné úvěrové smlouvy ke dni 12. 1. 2013. Jelikož žaloba byla podána již dne 23. 2. 2013, podle obecných soudů nemohlo dojít k promlčení uplatněného žalobního nároku. Promlčecí doba podle §397 obchodního zákoníku činila 4 roky. Jednání vedlejší účastnice nebylo ani v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem. Stejně tak nebylo možné dospět k závěru, že by ujednání mezi vedlejší účastnící a stěžovatelem znamenalo v rozporu se zásadou dobré víry značnou nerovnováhu v právech a povinnostech obou stran k újmě stěžovatele jako spotřebitele. K námitce stěžovatele o porušení zásady koncentrace řízení, k němuž mělo dojít připuštěním nových tvrzení po uplynutí lhůty 15 dnů k doplnění tvrzení, obecné soudy odkázaly na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž jsou účinky koncentrace řízení skončením prvního jednání ve věci vyloučeny, jestliže se účastníkům nedostalo poučení dle §118b občanského soudního řádu před koncem jednání, jehož skončením měla koncentrace řízení nastat. V projednávané věci soud ale takto poučil účastníky nesprávně již na začátku prvního jednání dne 5. 2. 2014.
6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2018 č. j. 33 Cdo 1280/2017-445. Podle jeho názoru stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Podle dovolacího soudu stěžovatel v dovolání konstruoval právní otázku na základě vlastních, v řízení neprokázaných skutkových tvrzení, podle nichž sjednaná smlouva o "Chytré půjčce" nesplňovala podstatné náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pokud stěžovatel spojoval přípustnost dovolání s otázkou "způsobu změny obchodních podmínek, které byly součástí smlouvy o kreditní kartě", jde o otázku, na níž není založen výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení. Městský soud založil své rozhodnutí na tom, že smlouva o vydání kreditní karty, jejíž součást tvoří obchodní podmínky vedlejší účastnice, byla mezi účastníky uzavřena, neboť ze strany vedlejší účastnice došlo k akceptaci žádosti stěžovatele o vydání kreditní karty. Nešlo přitom o samostatný smluvní závazek, nýbrž pouze o formu čerpání finančních prostředků z již uzavřené smlouvy o kreditní kartě.
7. Vytkl-li stěžovatel městskému soudu, že při rozhodování nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 442/2003, pomíjí, že v něm dovozené závěry na nyní projednávanou věc nedopadají pro její skutkovou odlišnost. Zatímco tehdy bylo prokázáno, že projev vůle jednajícího nedošel do sféry adresáta, v nyní posuzovaném případě městský soud uzavřel, že stěžovatel akceptační dopis vystavený stěžovatelkou obdržel. Městský soud se při posouzení aktivní legitimace neodchýlil ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1027/2010. Vadné označení organizační složky stěžovatelky bylo způsobeno písařskou chybou, kterou vedlejší účastnice opravila dalším podáním. Bylo zřejmé, že vůle vedlejší účastnice směřovala k označení mateřské společnosti. Oproti tomu v uvedeném usnesení se organizační složka zahraniční právnické osoby po celou dobu řízení dovolávala způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení.
8. Namítanými vadami řízení, spočívajícími v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení zásady koncentrace řízení, se Nejvyšší soud nezabýval. Podle §242 odst. 3 občanského soudního řádu totiž dovolací soud přihlédne k vadám řízení jen v případě, je-li dovolání přípustné. Námitku porušení zásady koncentrace řízení založil stěžovatel na tvrzení, že městský soud nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4893/2015, který vymezil podmínky, za nichž nastávají účinky koncentrace řízení podle §118b odst. 1 občanského soudního řádu. Mezi tyto podmínky patří poučení o koncentraci řízení a jejích účincích jak v předvolání k jednání, tak před jeho skončením. Podle stěžovatele měly být obě podmínky splněny, neboť postačovalo, že k poučení došlo v úvodu jednání konaného dne 5. 2. 2014.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením dovolacího soudu, že platnost ujednání o "Chytré půjčce" je v dovolání zpochybňována skutkovými námitkami. Má za to, že otázka platnosti určitého ujednání je způsobilá založit splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jde o otázku, na níž závisí posouzení žaloby vedlejší účastnice. Stejně tak se měl dovolací soud věcně vypořádat s námitkami týkajícími se platnosti obchodních podmínek, tedy zda je platné ujednání o změnách obchodních podmínek obsažené v obchodních podmínkách, jež byly platné v době tvrzeného uzavření smlouvy, a zda je z hlediska závaznosti obchodních podmínek dostatečný odkaz na obchodní podmínky ve výpisu z účtu, ve kterém není ani uvedeno, že došlo k jejich změně.
10. Dovolací soud měl pochybit i tím, že se nezabýval námitkami stěžovatele týkajícími se nedostatečného odůvodnění a porušení zásady koncentrace řízení. Ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řízení stanoví vady, ke kterým musí soud přihlédnout z úřední povinnosti, ačkoli nebyly dovolatelem vytčeny. V tomto případě však k vytčení vad došlo. Není vyloučeno, aby dovolatel zakládal své dovolání na tzv. jiných vadách řízení, pokud jsou splněny předpoklady stanovené v §237 občanského soudního řádu, neboť jde o otázky procesního práva.
11. Pokud jde o námitky vztahující se k aktivní legitimaci vedlejší účastnice a uzavření smlouvy o kreditní kartě, dovolací soud se s nimi vypořádal jen částečně. Konkrétně uvedl, že stěžovatelem uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na danou věc nedopadají pro jejich skutkovou odlišnost. Takovéto odůvodnění však není dostatečné. Podle stěžovatele jsou rozhodné vždy základní otázky, které byly v tom kterém řízení před dovolacím soudem vyřešeny. V opačném případě by byly závěry dovolacího soudu pro budoucí spory fakticky vždy nevýznamné, protože žádný případ není zcela totožný s předchozími spory. Napadené usnesení nedává odpověď na otázku, z jakého důvodu jsou uvedená rozhodnutí tak odlišná, že nedopadají na věc stěžovatele.
12. Do práva stěžovatele na spravedlivý proces mělo být zasaženo i nestandardním postupem Nejvyššího soudu, který od samého počátku zvýhodňoval vedlejší účastnici. Právě v jejím zájmu bylo rezignováno na koncentraci řízení. Dokonce jí byla poskytována rozsáhlá poučení o tom, jak má svá tvrzení doplnit, a to opakovaně neoficiální cestou. Nelze akceptovat, že jednomu z účastníků řízení je kanceláří soudu telefonováno a objasňováno, co od něj soudce očekává a jaká tvrzení či důkazy je třeba dále doplňovat, a že tento stav trvá až do doby, kdy soudce dospěje k závěru, že již může odůvodnit své rozhodnutí vydané ve prospěch tohoto účastníka řízení.
13. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho dovolání splňuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, a tudíž dovolací soud jeho dovolání měl projednat a meritorně o něm rozhodnout. Tím, že tak neučinil, mělo být stěžovateli odepřeno právo na rovnost před soudem a na náležité a přesvědčivé odůvodnění. Dovolací soud měl pochybit také délkou řízení.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
14. Pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 78/2013, jakož i vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice řízení.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2019 shrnul, že otázky, které stěžovatel předložil k dovolacímu přezkumu coby neřešené, konstruoval na základě vlastních v řízení neprokázaných skutkových tvrzení. Oproti městskému soudu, který převzal skutková zjištění obvodního soudu, stěžovatel prosazoval, že mu nebyla poskytnuta "Chytrá půjčka", že neobdržel obchodní podmínky a sazebníky, ani nebyl seznámen s jejich změnami, že mu nebyly doručovány výpisy z kartového účtu a že nebyl seznámen s výší úrokových sazeb. Ve své podstatě zpochybnil samotné poskytnutí úvěru, který ale fakticky čerpal formou výběru hotovosti z bankomatu, platbami u obchodníků, platbami složenek i uzavření smlouvy o úvěru. Dovolací soud zdůraznil, že je vázán skutkovým stavem, z něhož při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při rozhodování odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel nenapadal ani žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítal, že řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K případným vadám řízení, pokud by jimi řízení skutečně bylo postiženo, však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné. Protože tato podmínka nebyla v případě výtek stěžovatele splněna, dovolací soud se jimi nezabýval. Napadeným usnesením nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
16. Dne 22. března 2019 obdržel Ústavní soud vyjádření vedlejší účastnice, která se v něm ztotožnila s napadeným usnesením. Stěžovatel podle jejího názoru řádně nevymezil jednotlivé důvody přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. V tomto ohledu nepostačovala pouhá citace některého z důvodů podle uvedeného ustanovení. Nevymezení přípustnosti dovolání přitom nelze zhojit v řízení před Ústavním soudem. Kromě toho vedlejší účastnice zdůraznila, že dovolací soud byl vázán skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem.
17. Pokud jde o otázku koncentrace řízení, k níž mělo podle stěžovatele dojít na jednání dne 5. 2. 2014, vedlejší účastnice zastává názor, že Nejvyšší soud se jí nemohl zabývat. Nebyla totiž řádně zdůvodněna přípustnost dovolání. S uvedenou námitkou ale vedlejší účastnice nesouhlasí ani věcně. Upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, který byl přijat velkým senátem jeho občanskoprávního a obchodního kolegia a podle něhož za první jednání podle §118b odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu nelze pokládat vždy jen takové jednání, které soud nařídil jako v pořadí první k projednání věci samé. Nemůže obstát námitka stěžovatele, že jednání muselo být zkoncentrováno již dne 5. 2. 2014, kdy došlo následně k odročení, a nikoli přerušení jednání. Z protokolu o jednání před obvodním soudem ze dne 9. 7. 2014 je navíc správně uvedeno, že ke koncentraci nemohlo dojít, neboť účastníkům se na jednání dne 5. 2. 2014 nedostalo poučení o účincích a důsledcích koncentrace řízení. Vedlejší účastnice navrhla předmětné důkazy, aniž by byla k tomu obvodním soudem vyzvána podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Teprve kdyby tak neučinila, následovala by poučovací povinnost soudu podle těchto ustanovení. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
18. Na uvedená vyjádření reagoval stěžovatel přípisem ze dne 10. 4. 2019, v němž se ohradil proti tvrzení, že dovolací důvody konstruoval na základě vlastních v řízení neprokázaných skutkových tvrzení. Je přesvědčen, že v ústavní stížnosti důkladně popsal veškeré důvody, jež jej k podání dovolání vedly, jakož i relevantní právní otázky, které měly přípustnost dovolání založit. Jím předestřené otázky byly z hlediska věci samé esenciální povahy, což platí zejména pro otázky platnosti či neplatnosti právního jednání. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, jde o vyhodnocení toho, jakým způsobem mohou být smlouvy mezi podnikateli a spotřebiteli uzavírány či měněny a jaké náležitosti musí obsahovat.
19. Stěžovatel dále uvádí, že vedlejší účastnice byla o koncentraci řízení poučena nejen na prvním jednání věci, ale detailní poučení jí bylo poskytnuto také na v pořadí druhém jednání. Je pak zcela zjevné, že náležitě nesplnila povinnost tvrzení a důkazní ani ve lhůtě poskytnuté při tomto druhém jednání. Jde o objektivní skutečnosti, které jsou z předložených dokumentů zcela evidentní. Stěžovatel uznává, že účastníkům řízení musí být poskytnuta dostatečná lhůta pro to, aby splnili svou povinnost tvrzení a důkazní, ačkoli tato by fakticky měla být řádně splněna již v samotném žalobním návrhu, zejména pokud je účastník řízení zastoupen advokátem. Rozhodně však nemůže být zásada koncentrace řízení ohýbána tak, aby došlo k naprosto bezprecedentnímu zvýhodňování jednoho z účastníků řízení, natož pak silnějšího. Napadeným usnesením mělo dojít k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele i účastníků řízení, napadeným usnesením a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 78/2013, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
23. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny procesní předpoklady projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Nesprávné posouzení těchto předpokladů, jež by mělo za následek odmítnutí či zastavení řízení o řádně a včas podaném návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči tomu, kdo jej podal, za následek odepření přístupu k soudu.
24. V dané věci Nejvyšší soud sice odmítl dovolání, učinil tak ale z důvodu, že neshledal naplnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, a za účelem tohoto posouzení se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že takovéto posouzení přípustnosti má - s ohledem na obsah těchto předpokladů - ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Neshledá-li dovolací soud jejich splnění, znamená to, že se ztotožnil s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak fakticky závisí na právním hodnocení věci [nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 29]. Nelze tedy konstatovat, že by dovolací soud odepřel stěžovateli přístup k soudu, neboť jeho dovoláním se meritorně zabýval v rámci posouzení přípustnosti dovolání.
25. Zůstává tak zodpovědět otázku, zda z hledisek spravedlivého procesu obstojí způsob, jakým se dovolací soud vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele. Podle Ústavního soudu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění rozsudku městského soudu. Toto rozhodnutí ve spojitosti s rozsudkem obvodního soudu obsahuje podrobné úvahy týkající se jak skutkových zjištění, tak právních závěrů. Rozsudek městského soudu nelze považovat ani za nepřezkoumatelný. V opačném případě by již tato skutečnost - dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 nebo ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1262/2016; rovněž nález ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2622/16, bod 28) - zakládala důvod pro vyhovění dovolání. V případě nepřezkoumatelného rozhodnutí totiž nelze provést hodnocení jeho závěrů z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
26. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem dovolacího soudu, že v případě v dovolání předestřených otázek, které se týkají sjednání možnosti poskytnutí dalších finančních prostředků v rámci programů podobných programu "Chytré půjčky" a změny obchodních podmínek, se stěžovatel domáhá odlišného právního hodnocení, které však vyžaduje odlišná skutková zjištění, a tudíž na nich nemůže spočívat rozhodnutí krajského soudu. Ze skutkových zjištění nevyplývají skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na nesplnění informační povinnosti banky vyplývající z příslušných právních předpisů, neseznámení spotřebitele se splátkami, jejich výší, úrokovou sazbou, či nemožnost stěžovatele dovědět se o změně obchodních podmínek, či dokonce absence určitého ujednání o změně obchodních podmínek. V tomto směru nutno plně odkázat na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, jehož skutková zjištění a právní závěry převzal v plném rozsahu krajský soud. Jen nad rámec Ústavní soud dodává, že neshledává existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, ani mezi těmito skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry.
27. K dalším uplatněným námitkám, jež se týkaly jednak nedostatku podmínek řízení, jednak neuzavření smlouvy o kreditní kartě z důvodu neobdržení akceptačního dopisu, Ústavní soud poznamenává, že se s nimi řádně vypořádal dovolací soud a před ním i krajský soud a obvodní soud. Dovolací soud vysvětlil, že jeho předchozí rozhodnutí, na něž poukazoval stěžovatel, na projednávanou věc nedopadají. Nepřímo se tak ztotožnil s právním hodnocením provedeným krajským soudem. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 30 Cdo 792/2010, citované v rozsudku obvodního soudu, které připouští odstranění vad žaloby spočívajících v chybách v psaní nebo jiné zjevné nesprávnosti. O takovouto zjevnou nesprávnost přitom mělo jít i v dané věci, což konstatoval již obvodní soud, mimo jiné s ohledem na obsah přiložené plné moci k zastupování.
28. Dovolací soud nicméně pochybil, jestliže se odmítl zabývat námitkou, že v posuzované věci nebyla respektována koncentrace řízení. Stěžovatel v tomto ohledu řádně předestřel otázku procesního práva společně s tvrzením, že měla být městským soudem řešena v rozporu s právním závěrem vysloveným v usnesení dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4893/2015 (viz bod 8 tohoto usnesení). Právě v této skutečnosti spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Podle §242 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu dovolací soud sice přihlédne k (některým) vadám řízení jen v případě přípustnosti dovolání, toto ustanovení ovšem nevylučuje, aby dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu bylo nesprávné posouzení otázky procesního práva, byť vztahující se k možné vadě řízení, záviselo-li by na posouzení této otázky rozhodnutí ve věci. Stěžovatel proto mohl v dovolání předestřít také otázku podmínek, za nichž dochází ke koncentraci řízení, či jejích účinků, a pokud tak učinil řádně, bylo povinností dovolacího soudu se s touto otázkou vypořádat. Tím, že tak dovolací soud neučinil, odepřel stěžovateli v daném rozsahu posouzení jeho dovolání. Přesto tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Takovýto závěr by byl namístě pouze za předpokladu, že by odstranění uvedeného pochybení umožňovalo, byť jen hypoteticky, jiný výsledek řízení.
29. Pro zodpovězení otázky, zda je uvedený předpoklad splněn, bylo určující, že podle ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl přijat velkým senátem jeho občanskoprávního a obchodního kolegia) účinky koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu nenastanou, jestliže účastníci nebyli o koncentraci řízení a jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat koncentrace řízení. První jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v §118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
30. Podle Ústavního soudu nelze uvedené závěry Nejvyššího soudu vykládat tak, že účel poučení o koncentraci řízení, k němuž má dojít před skončením jednání, může být naplněn předtím, než účastníci na tomto jednání vylíčí rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci, na jejichž základě bude soud teprve moci zhodnotit jejich úplnost. Předmětné poučení nemá být pouze formální, nýbrž má reflektovat průběh jednání a v tomto směru umožnit účastníkům řízení realizaci jejich práv při současném naplnění požadavku rychlosti řízení. Pakliže tedy z protokolu z jednání konaného dne 5. 2. 2014 vyplývá, že obvodní soud hned v jeho úvodu "poučil účastníky o zákonné koncentraci řízení", nešlo o poučení, jež je předpokladem koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu. Právní závěr městského soudu i obvodního soudu, že řízení nebylo zkoncentrováno k okamžiku skončení uvedeného jednání, zjevně odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a ani z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout.
31. Ústavní soud uzavírá, že dovolací soud se napadeným usnesením nedopustil takového pochybení, s nímž by bylo lze spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ústavní soud proto rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu