ECLI:CZ:US:2019:4.US.3178.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3178/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Pokorného, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 9 Ads 283/2017-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti Krajského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 1292/25, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 21. 9. 2018 se Patrik Pokorný (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci přiznání invalidního důchodu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 15. 2. 2016 rozhodnutím č. j. X (dále též jen "prvostupňové rozhodnutí") Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "správní orgán") pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 377/2015 Sb. (dále jen "zákon o důchodovém pojištění") na základě závěrů posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram (dále jen "OSSZ") ze dne 3. 2. 2016 zamítla žádost žalobce ze dne 21. 12. 2015 o přiznání invalidního důchodu od data skončení výplaty dávek nemocenského.
Dne 27. 4. 2016 rozhodnutím č. j. XX (dále jen "napadené rozhodnutí") Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") zamítla námitky žalobce a potvrdila své prvostupňové rozhodnutí ze dne 15. 2. 2016 č. j. XX.
Dne 30. 8. 2017 rozsudkem č. j. 49 Ad 5/2016-42 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 4. 2016 zamítl (výrok I). Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož žalovaná zasáhla do jeho práva na spravedlivé posouzení žádosti o invalidní důchod. Správní soud doplnil dokazování o posudek Posudkové komise MPSV v Praze ze dne 13. 2. 2017, která po rozboru všech předložených lékařských zpráv včetně těch, na něž je poukazováno v žalobě a v námitkách, a po přihlédnutí k vyšetření žalobce odborným ortopedem při jednání komise, uzavřela v souladu s posudkovou lékařkou žalované, že k datu vydání napadeného rozhodnutí odpovídá zdravotní postižení žalobce příslušné položce přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity a poklesu pracovní schopnosti ve výši 25 %. V reakci na tento posudek žalobce navrhl s ohledem na jeho namítanou neúplnost a nesprávnost provedení dalšího důkazu revizním znaleckým posudkem jiné posudkové komise. Správní soud tento návrh na doplnění dokazování zamítl z důvodu, že posudek Posudkové komise MPSV v Praze neshledal neúplným či jinak vadným.
Dne 25. 7. 2018 rozsudkem č. j. 9 Ads 283/2017-35 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 49 Ad 5/2016-42 zamítl (výrok I) jako nedůvodnou. Kasační soud konstatoval, že správní soud neprovedení navrhovaných důkazů řádně odůvodnil a s tímto odůvodněním se ztotožňuje, protože opakovaně namítané rozpory v hodnocení zdravotního postižení žalobce nemají oporu ve spisovém materiálu a jsou spíše výrazem hlubokého nesouhlasu žalobce s tímto hodnocením.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem kasačního soudu bylo porušeno jeho základní právo dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel citoval podstatnou část odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že s argumentací v něm uvedenou nesouhlasí, a že postupem kasačního soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces v citovaných článcích Listiny a Úmluvy zaručené. Stěžovatel je toho názoru, že správní soud i kasační soud zcela nedostatečně přezkoumaly a zhodnotily jeho zdravotní stav a o jeho nároku rozhodly na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutečného stavu. Stěžovatel opakovaně uvedl, že v jeho věci rozhodující orgány vůbec nevzaly v potaz obsah a vypovídací hodnotu propouštěcí zprávy z Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 25. 11. 2014, z Rehabilitační nemocnice Beroun ze dne 20. 2. 2015 a lékařské zprávy MUDr. Vosátka ze dne 20. 1. 2016.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v neprovedení jím navrhovaného důkazu dalším znaleckým posudkem, "který by odstranil veškeré pochybnosti a nesrovnalosti v dané věci a takto zjištěný zdravotní stav stěžovatele by nadále nemohl být zpochybňován, ...". Stěžovatel je toho názoru, že kasační soud zcela nesprávně interpretuje závěry MUDr. Vosátka z lékařské zprávy ze dne 20. 1. 2016, v důsledku čehož "je soudem zjištěný zdravotní stav stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, ...".
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž porušení citovaných článků zřejmě spatřuje v neprovedení jím navrhovaného důkazu revizním znaleckým posudkem, a v nesprávném právním posouzení jeho věci, tj. posouzení pracovní schopnosti pro účely invalidity správními orgány, správním soudem a zejména kasačním soudem.
Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nestanoví jakákoliv pravidla dokazování. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení posuzované jako celek, včetně způsobu, jakým byly prováděny důkazy, bylo spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzení stěžovatele, že správní soud neprovedl navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem, čímž porušil požadavky spravedlivého procesu, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a v něm citovaná rozhodnutí].
Ústavní soud konstatuje, že neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu revizním znaleckým posudkem v řízení před správním soudem je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno jak v rozsudku správního soudu ze dne 30. 8. 2017, tak i v napadeném rozsudku kasačního soudu.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci, resp. k polemice s právním posouzením věci stěžovatele obecnými soudy rozhodujícími ve správním soudnictví, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Jinak řečeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci obecnými soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné Listinou či Úmluvou. Ústavní soud nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí obecných soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Správní soud i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní resp. stížnostní body obsažené v žalobě a kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v řízení, v němž byl stěžovatel právně zastoupen a mohl realizovat svá procesní práva. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem v rozhodnutích o jeho správní žalobě resp. o kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu