ECLI:CZ:US:2019:4.US.3251.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3251/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 sp. zn. 67 To 301/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 7. 2019 sp. zn. 52 T 33/2011 s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na řádné soudní řízení a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením obvodního soudu ze dne 3. 7. 2019 sp. zn. 52 T 33/2011 byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, neboť nebyla shledána existence nových důkazů a skutečností podle §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením městského soudu ze dne 21. 8. 2019 sp. zn. 67 To 301/2019 byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako nedůvodná. Stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 7. 2011 sp. zn. 52 T 33/2011 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za který mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let se zkušební dobou 5 let. Výkon trestu byl nařízen dne 11. 4. 2017, neboť v průběhu zkušební doby (a to od 27. 5. 2016 do 20. 8. 2016) se odsouzený dopustil úmyslné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 3T 147/2016.
3. Stěžovatel napadá způsob, jakým obvodní soud naložil s jeho návrhy na doplnění dokazování v rámci řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel podal dne 2. 5. 2019 k obvodnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení s odůvodněním, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť soudy odmítly provést navržené důkazy a řádně se v odůvodnění usnesení nevypořádaly s tím, proč důkazy neprovedly. Stěžovatel navrhoval doplnit dokazování výslechem příslušníků policie (M. K., J. P.), neboť získal informaci, že za zločiny loupeže shodné se skutkem, jehož spáchání je kladeno za vinu stěžovateli, je stíhána skupina tří osob za obdobnou trestnou činnost se shodným způsobem provedení a ve stejné oblasti. Stěžovatel navrhl další rekognici poškozené K., která jako jediná označila stěžovatele za pachatele. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě se jedná o opomenuté důkazy a soud v jeho věci nepostupoval objektivně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zpochybnil závěr obvodního soudu, že odsouzení dalších pachatelů jiných skutků po právní moci odsuzujícího rozsudku nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel napadl rozhodnutí stížností, kterou městský soud v neveřejném zasedání podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu. Dále stěžovatel tvrdil, že ani městský soud ústavněprávním požadavkům na odůvodnění svého rozhodnutí, zejména z hlediska vypořádání se stěžovatelem uplatněnou argumentací, nedostál.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, na níž se pokusil demonstrovat závěr, že obecné soudy nedostály své povinnosti řádně se s těmito důkazními návrhy vypořádat, neboť obvodní soud toliko konstatoval, že "jde pouze o vágní ničím nepodložené tvrzení, že tyto osoby čin spáchat mohly". Stěžovatel se domnívá, že soudy obou stupňů svými postupy a posouzením věci zásadním způsobem porušily stěžovatelova ústavní práva, Ústavnímu soudu navrhl, aby nálezem rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud vzal v úvahu argumenty stěžovatele, přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
7. Obnova řízení dle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15; dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
9. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
10. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy dojít nemohlo. Stěžovatel se touto námitkou domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení se totiž nevymyká zásadě volného hodnocení. Právě to však po Ústavním soudu stěžovatel požaduje, neboť se domáhá toho, aby Ústavní soud uznal jím předkládanou tezi, že zločiny loupeže shodné se skutkem, jehož spáchání je kladeno za vinu stěžovateli, je stíhána skupina tří osob, která páchala obdobnou trestnou činnost shodným způsobem provedení a ve stejné oblasti důkazů [nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)].
11. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel nemá žádné ústavně zaručené základní právo na to, aby soud jím učiněné důkazní návrhy provedl. Soud tyto důkazní návrhy může zamítnout pro nadbytečnost, irelevanci atd. v zásadě za obdobných podmínek, za jakých tak může učinit při rozhodování o vině v hlavním líčení, a nad rámec toho ještě z důvodů specifických pro řízení o návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu, zejména pro nesplnění podmínek na novost dle §278 trestního řádu. Kritériem ústavní konformity takového postupu je odůvodnění rozhodnutí o tomto návrhu. Pokud soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu neprovede relevantní důkaz a současně řádně neodůvodní, proč nepovažoval za nutné jej provést, zatěžuje tím své rozhodnutí vadou představující porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17). Důkazy, které v rámci takového návrhu odsouzený předkládá, však musí zpochybňovat důkazy provedené v hlavním líčení [nález ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 4068/14 (N 56/80 SbNU 667) či nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193)].
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci soudy obou stupňů naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se argumentací stěžovatele řádně zabývaly a vypořádaly se s ní, byť stěžovatel tvrdí opak. Ústavní soud nepovažuje argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu za případnou.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu