ECLI:CZ:US:2019:4.US.3256.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3256/18
Usnesení
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jana Musila o ústavní stížnosti Václava Routa, zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2018 č. j. 14 Co 198/2018-78 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2018 č. j. 33 EXE 988/2017-54, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a FOX HOLDING, s. r. o., sídlem Lípová 472/10, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a do práva na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byl v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) pro částku 6 231,50 Kč s příslušenstvím zamítnut návrh, kterým se stěžovatel (jako povinný) podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, domáhal zastavení exekuce. Důvodem zastavení exekuce mělo být, že rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") ze dne 22. 1. 2016 pod sp. zn. Rsp 686/15, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vymáhanou částku, není způsobilým exekučním titulem, neboť nebyla platně sjednána rozhodčí doložka ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2011. Obvodní soud se však s tímto názorem (o neplatnosti rozhodčí doložky) neztotožnil.
3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedený soud měl za to, že v dané věci šlo o spotřebitelskou smlouvu, a i když zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. 3. 2012, sjednání rozhodčích doložek v těchto smlouvách umožňoval, a to i v obchodních podmínkách, že bylo třeba posoudit platnost daného ujednání v kontextu ustanovení §55 odst. 2 a §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jakož i směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. V tomto ohledu shledal, že rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně, neboť byla součástí obchodních podmínek vedlejší účastnice, do kterých stěžovatel nemohl zasáhnout. Proto dále zkoumal, zda dané ujednání způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch stěžovatele jako spotřebitele, načež dospěl k závěru, že takovýto případ nenastal, a to s ohledem na postavení rozhodčího soudu, resp. na garance nezávislého, nestranného a kvalifikovaného rozhodování.
II. Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že projednání ústavní stížnosti není obecně důvodné v případech, kdy předmětem řízení byla částka, pro kterou nebylo v nalézacím řízení přípustné odvolání, v dané věci však jde o řízení vykonávací a předmětem ústavní stížnosti je porušení jeho práv, která vyplývají z mezinárodních závazků České republiky, konkrétně z členství v Evropské unii (dále též jen "EU"), neboť obecné soudy postupovaly při aplikaci práva EU chybně, resp. nepostupovaly v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Vadná aplikace práva EU přitom představuje porušení práva na spravedlivý proces, a to porušení hrubé, což dle judikatury Ústavního soudu činí ústavní stížnost přípustnou [v této souvislosti stěžovatel odkázal na nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461) a usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Dále stěžovatel uvedl, že uzavření rozhodčí smlouvy ve formě doložky obsažené v obchodních podmínkách je dostatečným důvodem pro její shledání jako nepřiměřené, jelikož míra nerovnováhy mezi stranami je vychýlena tím, že spotřebitel neměl šanci sjednat podmínku jinou, čímž mu byla upřena možnost domáhat se svých práv před obecným soudem. Obvodní soud nebyl schopen se vypořádat s platným právem, když nedovodil závaznost směrnice Rady 93/13/EHS, v důsledku čehož nepostupoval podle stanoveného postupu, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, a současně jednal způsobem porušujícím závazky České republiky vůči EU.
6. Městský soud pak právo EU dle stěžovatele aplikoval vadně, neboť se nevypořádal s existující interpretací uvedené směrnice a odmítl použití usnesení Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. C-342/13 (ve věci Katalin Sebestyén proti Zsoltu Csabovi Kövárimu a dalším) a ostatní rozhodnutí ignoroval. Nadto šlo o aplikaci práva, které v rozhodné době bylo vinou České republiky vadně provedeno do českého právního řádu, což mělo městský soud "vést k opatrnosti". K zásahu do práva na spravedlivý proces došlo v důsledku nedostatku náležitého odůvodnění, neboť se uvedený soud nevypořádal s existující judikaturou "nade vši pochybnost".
7. Závažnějším zásahem do jeho práv má být i to, že městský soud nerespektoval rozhodnutí SDEU, dle nichž je povinností národních soudů zkoumat rovnováhu spotřebitele v rozhodčím řízení nejen co do způsobu určení rozhodce, ale i co do jejich procesního postavení a možnosti přezkumu takového rozhodnutí. Městský soud se nevypořádal se skutečností, že věc rozhodoval jeden rozhodce a na jeho pověření neměl stěžovatel vliv, že věc byla projednána bez jednání v jedné instanci, a tudíž neměl možnost rozhodčí nález nechat přezkoumat. To odporuje výše uvedenému usnesení SDEU i nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171). Městský soud byl navíc soudem, na který se vztahuje povinnost podle čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, v odůvodnění svého usnesení se však uvedený soud nevypořádal s tím, proč podle uvedeného ustanovení nepostupoval, ač tak postupovat měl, jak má plynout z rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982 C-283/81 (ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita), čímž měl rovněž ignorovat nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní stížností je napadeno soudní rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na zastavení exekuce, a tudíž může být na stěžovateli (dále) vymáhána částka 6 231,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje tím, že nejde o nalézací, ale vykonávací (resp. exekuční) řízení, a tudíž že (zřejmě) na danou věc judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. bagatelních věcí nedopadá. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že tzv. bagatelnost věci v řízení před Ústavním soudem zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
12. Skutečnost, že jde o exekuční řízení, Ústavní soud za podstatnou nepokládá. Předně je nutno připomenout jako pro posuzovanou věc důležitou skutečnost, že otázka platnosti rozhodčí smlouvy se řešila až v exekučním řízení z toho důvodu, že se stěžovatel nedomáhal zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu soudem, ač byl o této možnosti, jak upozornil městský soud, náležitě poučen. Podstatné přitom je, že důsledky napadených usnesení se nijak zásadně neodlišují od důsledků tzv. bagatelních rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení, tedy stěžovatel může být (eventuálně neoprávněně) postižen na svém majetku.
13. Stěžovatel přitom netvrdí, že by dané zkrácení s ohledem na jeho osobní poměry představovalo nějaký závažný zásah do jeho majetkových pozic (hledisko kvantitativní), má ale (v podstatě) za to, že pochybení jsou takové povahy (intenzity), že napadená usnesení zakládají zcela zásadní zásah do ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce (hledisko kvalitativní). Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou připomíná svou judikaturu, dle které úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v tzv. bagatelní věci předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci podstatné (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15).
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že městský soud nepoužil tzv. podústavní právo (zejména §55 odst. 2 a §56 odst. 1 občanského zákoníku) eurokonformním způsobem. Ústavní soud je ovšem orgánem ochrany ústavnosti a do procesu interpretace a aplikace tzv. podústavního práva je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu (ve stručnosti řečeno), že je stižen natolik závažnými vadami, že tyto lze kvalifikovat jako projev libovůle či dokonce svévole v soudním rozhodování (což platí tím spíše v případě sporů, v nichž jde o bagatelní částky).
15. K takovému závěru v souzené věci však Ústavní soud nedospěl, neboť jak je patrno z napadeného usnesení městského soudu, uvedený soud při výkladu výše uvedených zákonných ustanovení reflektoval na věc dopadající legislativu EU, konkrétně směrnici Rady 93/13/EHS, jakož i navazující judikaturu SDEU, a to konkrétně usnesení sp. zn. C-342/13, resp. z něho plynoucí kritéria pro posuzování (ne)přiměřenosti podmínek ve spotřebitelských smlouvách (srov. bod 25), načež vysvětlil, z jakých důvodů neshledal, že napadené ujednání v podobě rozhodčí doložky, ač nebylo sjednáno individuálně, nezakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch stěžovatele (srov. bod 27 uvedeného usnesení SDEU). Porušení práva na řádný proces spočívající v tom, že by městský soud svévolně pominul právo EU, tak Ústavní soud nezjistil. A nesouhlasí-li (snad) stěžovatel s tím, jak městský soud konkrétní okolnosti případu zhodnotil, tato námitka opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť jde o otázku věcné správnosti tohoto posouzení, která ústavněprávnímu přezkumu zásadně nepodléhá (blíže viz sub 9 a 10).
16. Dále stěžovatel vytkl městskému soudu porušení práva na zákonného soudce, a to z důvodu, že se neobrátil na SDEU s předběžnou otázkou, ač podle čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie to bylo jeho povinností, přičemž poukázal na rozsudek SDEU sp. zn. C-283/81. Z tohoto rozsudku však plyne, že takovouto povinnost národní soud nemá, jestliže mj. dotčené ustanovení již předmětem výkladu SDEU bylo, což je i tento případ, ostatně stěžovatel se sám zmíněného usnesení SDEU sp. zn. C-342/13 v soudním řízení dovolával. V jeho bodě 25 přitom SDEU vysvětlil, že může poskytovat pouze vodítka, která by měl národní soud zohlednit při posuzování zneužívajícího charakteru příslušné klauzule, o konkrétní její kvalifikaci v závislosti na okolnostech případu pak musí rozhodnout tento národní soud. Z toho plyne, že by bylo možné/nutné obrátit se na SDEU jen s takovou předběžnou otázkou, která by dosud nebyla řešena a která by navíc měla obecnou povahu. Ústavnímu soudu není přitom zřejmé, v jakém ohledu měl městský soud pochybit, zvláště jestliže ani stěžovatel žádnou konkrétní právní otázku (natož pak otázku splňující dané podmínky) v ústavní stížnosti nespecifikoval.
17. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.