ECLI:CZ:US:2019:4.US.3299.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3299/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Velvarského, CSc., zastoupeného JUDr. Tomášem Osičkou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 3, Baranova 1802/21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Cdo 3979/2018-320, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Nadepsaným rozsudkem zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 62 Co 200/2017-273, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně "ohledně neúčinnosti odvolacího dekretu", a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
7. 12. 2016, č. j. 23 C 71/2013-230, ve výroku, jímž byla zamítnuta "žaloba na určení, že odvolací dekret burzovního komisaře ze dne 10. 10. 2012 je neúčinný", a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
2. Stěžovatel nežádá zrušení výrokové části napadeného rozsudku, s níž se ztotožňuje; ústavní stížností je navrhováno, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost odůvodnění napadeného rozsudku, a poté zrušil nesprávný právní názor Nejvyššího soudu, kterým závazně uložil soudu prvního stupně zastavit řízení a vyslovit příslušnost správních soudů.
3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému posouzení proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
5. Ústavní soud je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti, byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].
6. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li soud, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném kasačním rozhodnutí, neboť tato okolnost nezakládá uzavřenost identifikovaného stadia řízení a nepředstavuje překážku k ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, usnesení ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1688/18 a mnoho dalších).
7. V předložené věci stěžovatel napadl ústavní stížností kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Přestože obvodní soud byl zavázán právním názorem vyslovit příslušnost správních soudů a řízení zastavit, stěžovatel bude mít dále příležitost uplatnit své námitky v navazujícím řízení před správními soudy, případně v řízení před zvláštním senátem, který je podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, příslušný rozhodnout případný kompetenční spor mezi civilní a správní větví obecného soudnictví. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost nadto směřuje pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí. Taková procesní obrana účastníka řízení není přípustná ani podle podústavního práva v řízení před obecnými soudy [§202 odst. 3 o. s. ř.; §230 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; §236 odst. 2 o. s. ř.], natož v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem; úprava občanského soudního řádu se zde užije přiměřeně (§63 zákona o Ústavním soudu).
9. Ve věci stěžovatele nejsou naplněny ani podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud přijetí stížnosti neodmítne, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma.
10. Poté, co bude věc stěžovatele definitivně projednána před obecnými soudy (ať už ve větvi civilního či správního soudnictví) nebo vyřešen případný kompetenční spor v řízení před zvláštním senátem podle výše citovaného zákona, nebrání stěžovateli nic v podání nové ústavní stížnosti, nebude-li s výsledkem souhlasit a bude-li pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů, které by mohlo mít vliv na výsledek řízení.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj