ECLI:CZ:US:2019:4.US.3325.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3325/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Brixiho, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem Gorkého 658/15, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2018 č. j. 29 Co 196/2018-79 a proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 6. 2018 č. j. 15 C 174/2018-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, tvrdil, že je dědicem restitučního nároku a oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále také "zákon o půdě"). Ve svém návrhu před obecnými soudy stěžovatel tvrdil, že s ohledem na to, že jeho restituční nárok (resp. právní nárok jeho právních předchůdců) nebyla Česká republika schopna za 25 let, přes snahy předchůdců stěžovatele, zcela uspokojit, podal stěžovatel u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou žalobu na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým navrhoval, aby soud zakázal jakoukoliv dispozici žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "žalovaná") v návrhu označenými pozemky.
3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření usnesením zamítl s odůvodněním, že stěžovatel dostatečně neosvědčil důvodnou obavu, že by byl výkon soudního rozhodnutí ohrožen, kdyby předběžné opatření nebylo vydáno. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec jako odvolací soud napadeným usnesením odvolání zamítl, nicméně podle názoru stěžovatele na základě jiného důvodu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně sice měl shledat ve věci stěžovatele důvodnou obavu z možného ohrožení výkonu rozhodnutí, avšak usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to z důvodu, že stěžovatel dostatečně neosvědčil restituční nárok v tvrzené výši.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shledává v obou napadených rozhodnutích porušení principu legitimního očekávání, principu předvídatelnosti rozhodnutí a principu rovnosti, které všechny spadají do oblasti práva na spravedlivý proces. Odkazuje na argumentaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771) a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 47/2004-83 ze dne 12. 8. 2004. Stěžovatel je přesvědčen, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatele, resp. zejména s nastolenou otázkou odchýlení se Okresního soudu v Jablonci nad Nisou od rozhodovací praxe v restitučních věcech. Odvolací soud dále v rámci řízení o vydání předběžného opatření řešil správnost ocenění restitučního nároku stěžovatele, čím podle názoru stěžovatele nepřípustně předjímal rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel se cítí být také dotčen na ústavně garantovaném právu vlastnit majetek, neboť vydání předběžného opatření je nezbytným předpokladem vypořádání jeho restitučního nároku. Restituční nárok je totiž podle názoru stěžovatele právo majetkové.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z návrhu stěžovatele a svá rozhodnutí odůvodnily. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatele nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu.
9. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nejsou na posuzovaný případ přiléhavá a aplikovatelná, neboť standardy odůvodnění rozhodnutí soudu a předvídatelnosti jeho rozhodování tam uvedené se vztahují na odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, nikoli na odůvodnění rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, neboť ve vztahu k tomuto typu rozhodnutí uplatňuje Ústavní soud nižší standardy vyjádřené výše v bodě 8 tohoto usnesení.
10. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění předběžných opatření klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu