ECLI:CZ:US:2019:4.US.337.19.1
sp. zn. IV. ÚS 337/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alžběty (Elisabeth) Pezoldové, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 1 As 365/2018-59, a Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013, č. j. 6 Ca 373/2009-41, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 20. listopadu 2009, č. j. 36700/09-13300, a usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Písek ze dne 19. října 2009, č. j. 130718/PÚ/638/2009/KH, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Státního pozemkového úřadu jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Písek (dále jen "pozemkový úřad") usnesením ze dne 19. 10. 2009, č. j. 130718/PÚ/638/2009/KH, zastavil řízení o stěžovatelčině návrhu na vydání nemovitostí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť o nárocích stěžovatelky bylo již pravomocně rozhodnuto dne 25. 9. 1997 a návrh je proto nepřípustný podle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "spr. ř."). Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 20. 11. 2009, č. j. 36700/09-13300, zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil usnesení pozemkového úřadu. Ke dni 1. 1. 2013 byl zřízen Státní pozemkový úřad s celostátní působností, a proto v řízení před správními soudy nadále vystupoval jako žalovaný tento správní úřad.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, č. j. 6 Ca 373/2009-41, zamítl stěžovatelčinu žalobou jako nedůvodnou a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 1 As 365/2018, zamítl její kasační stížnost rovněž jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud uvedl, že se již zabýval právně i skutkově obdobnými věcmi mezi týmiž účastníky v rozsudcích ze dne 15. 11. 2013, č. j. 2 As 71/2013-65, a ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 72/2013-65, stěžovatelka uplatnila shodné námitky jako v uvedených řízeních a Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od již judikovaných závěrů - žádost stěžovatelky byla zjevně nepřípustná, a byly tak splněny podmínky pro zastavení řízení.
Stěžovatelka obsáhlou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím správních orgánů a obecných soudů a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zásah spatřuje zejména v tom, že se správní orgány i obecné soudy nedostatečně vypořádaly s tvrzenými skutečnostmi a navrženými důkazy k prokázání přípustnosti stěžovatelčiny restituční žádosti a věcně ji neprojednaly. Stěžovatelce nebylo umožněno prolomit restituční lhůty ani s ohledem na Zprávu Výboru OSN pro lidská práva č. CCPR/C/76/D/757/1991 ze dne 25. 10. 2002, která deklarovala porušení mezinárodní úmluvy Českou republikou a uložila povinnost České republice poskytnout stěžovatelce účinný opravný prostředek.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i obecné soudy provedly dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud zejména odkazuje na usnesení ze dne 13. 3. 2014,
sp. zn. III. ÚS 296/14, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 297/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz), která se týkala obdobných věcí mezi týmiž účastníky řízení a kterými byly stěžovatelčiny ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal důvod se od dříve vyslovených závěrů odlišit, a proto na výše uvedená usnesení v podrobnostech odkazuje.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů a správních orgánů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 3. 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu