ECLI:CZ:US:2019:4.US.3403.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3403/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem, sídlem Mácova 520/62, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2018 č. j. 100 Co 136/2018-224, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého M. P., v soudním řízení zastoupeného městem Černošice, sídlem Městského úřadu Černošice, Podskalská 1290/19, Praha 2 - Nové Město, a 2. K. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také k porušení jeho práv podle čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 2017 č. j. 11 Nc 123/2017-98, ve znění usnesení okresního soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 11 Nc 123/2017-101, tak, že vedlejší účastník 1. (dále též "nezletilý") se svěřuje do péče vedlejší účastnice 2. (dále též "matka) (výrok I); s účinností od 1. 9. 2017 je otec povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 7 500 Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci předem (výrok II); za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 je otec povinen zaplatit dlužné výživné ve výši 10 000 Kč k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2017 do 30. 6. 2018 pro nezletilého ve výši 10 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I); rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Ke sporné právní otázce, zda lze výsluhový příspěvek vojáka z povolání považovat za součást základu příjmu otce pro stanovení výše výživného pro nezletilého, krajský soud shledal, že výsluhový příspěvek má především kompenzační a sociální význam oproti služebnímu příjmu, který je odměnou za vykonanou práci, nicméně pro účely výživného se však považuje za započitatelný příjem obdobně jako odměna za vykonanou práci, opakující se dávky státní sociální podpory, stipendia či důchod. Jde o zvláštní příjem, který nelze považovat za náhradu mzdy, z pohledu výkonu rozhodnutí je však plně postižitelný podle §299 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako jiný příjem, a to obdobně jako mzda, srážkami z jiných příjmů. Při postižení výsluhového příspěvku srážkami v rámci výkonu rozhodnutí pak bude na výživné pro dítě přednostní pohledávkou. Rovněž z §39 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že s výsluhovým příspěvkem je třeba nakládat jako s jakýmkoli jiným příjmem, když nelze současně pobírat výsluhový příspěvek a podporu v nezaměstnanosti. Podle krajského soudu je tedy výsluhový příspěvek, obdobně jako důchod, třeba považovat za příjem pro účely stanovení výše výživného. S ohledem na výše uvedené se krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu a při stanovení výše příjmu otce vycházel i z výše výsluhového příspěvku.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud zcela nesprávně interpretoval a na danou věc aplikoval §299 odst. 1 písm. k) o. s. ř. a také §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a tím porušil jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel tvrdí, že výsluhový příspěvek vojáka z povolání má sociální a kompenzační povahu. Slouží jako kompenzace dřívějšího dlouhodobého omezení na právech vojáka z povolání, a v této souvislosti má eo ipso sociální význam, neslouží tedy ke zvyšování životní úrovně. Dítě má zcela jistě nárok na životní úroveň svých rodičů; zcela jistě však nemá nárok na podíl na kompenzaci za omezení práv jednoho ze svých rodičů, navíc kompenzaci za omezení rodiče na jeho právech v době, kdy ještě dítě nežilo a nebylo tak omezeno náročností vojenské služby na svém vlastním právu na rodiče a styk s ním ve stejné míře, jako by rodič byl civilním zaměstnancem, tj. bez omezení na právech, na kterých je omezen voják z povolání. Krajský soud v Praze také nesprávně postavil na stejnou úroveň a posoudil podle téže právní úpravy nárok dítěte na životní úroveň svých rodičů a nárok věřitele na plnění své peněžité pohledávky, a to třeba i výkonem rozhodnutí, tedy plnění, které nemá nic společného s životní úrovní. Stěžovatel také tvrdí, že výsluhový příspěvek vojáka z povolání nelze zahrnout ani do základu příjmů pro stanovení výživného na manželku. Pouze v případě, že manželka po dobu, po kterou byl voják z povolání omezován na svých právech při výkonu služby, spolu s ním snášela omezení vojáka na jeho právech, bylo by možné považovat výsluhový příspěvek za součást základu pro určení výše alimentační povinnosti vůči ní - to stejné musí dle stěžovatele platit i pro výživné na dítě. Krajský soud se nezabýval ani aspektem kompenzační role výsluhového příspěvku. Krajský soud uvedené okolnosti vůbec neposoudil a v napadeném rozhodnutí je tak při určení výše vyživovací povinnosti stěžovatele nezohlednil. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklady, řízení jako celek by nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení a za součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
11. Na právním posouzení klíčové otázky, zda výsluhový příspěvek vojáka z povolání lze považovat za součást základu příjmu otce pro stanovení výše výživného pro nezletilého tak, jak jej provedl krajský soud v napadeném rozhodnutí a jak je shrnut v bodě IV tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že již ve svém usnesení ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 641/18 aproboval takový postup obecných soudů, který zahrnuje do příjmu povinného pro stanovení výše výživného pro nezletilého mimo jiné i příjem z výsluhového příspěvku.
12. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu