ECLI:CZ:US:2019:4.US.3437.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3437/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 sp. zn. 9 To 229/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli je u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že se nevhodně choval k nezletilé dceři své partnerky, a sice ji bil otevřenou dlaní, kopal ji do nohou, říkal jí, že ji zmlátí, až jí poteče krev, měl na ni různé sexuální narážky a opakovaně jí nevhodně osahával prsa i zadek, apod. V důsledku všeho tohoto jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha.
3. Usnesením ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 3 T 45/2017 postoupil obvodní soud trestní stíhání stěžovatele Úřadu městské části Praha 4 k projednání věci jako přestupku. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 9 To 241/2018 bylo usnesení obvodního soudu zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Dle městského soudu obsahovalo hodnocení důkazů podstatné rozpory a nalézací soud se s některými okolnostmi opomněl vypořádat. Jeho rozhodnutí tak označil odvolací soud za nepřezkoumatelné. Výpovědi svědků soud nehodnotil a věnoval se míře nevhodnosti jednání stěžovatele. Ve výpovědi poškozené neshledal soud žádné relevantní rozpory, naopak bylo zřejmé, že soud v podstatné části poškozené uvěřil.
4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 3 T 45/2017 stěžovatele zprostil obžaloby podle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Toto rozhodnutí zrušil městský soud usnesením ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. 9 To 92/2019 a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání. Z rozhodnutí obvodního soudu nebylo dle odvolacího soudu zřejmé, z jakých skutečností nově dovodil nevěrohodnost poškozené. Mezi oběma rozhodnutími nalézacího soudu je tak nedůvodný rozpor. Sám obvodní soud uvedl, že z nově provedených důkazů (výpověď stěžovatele a znalkyň) nevyplynuly žádné nové okolnosti. Změna hodnocení klíčového důkazu tedy musí být řádné odůvodněná.
5. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. 3 T 45/2017 zprostil znovu stěžovatele obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu. Tento rozsudek zrušil městský soud usnesením napadeným ústavní stížností a zároveň podle §262 trestního řádu nařídil, aby věc byla u obvodního soudu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odůvodnění zrušeného rozsudku považoval městský soud za nedostatečné a není z něj zřejmé, z jakých nových skutečností obvodní soud vycházel, když jsou jeho poslední závěry v zásadním rozporu s jeho předchozími závěry. Obvodní soud v podstatě zopakoval chyby, pro něž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí. Uvedl, že poškozená se od své výpovědi odchýlila, avšak neuvádí v čem, a především, jak je toto její chování podstatné. V tomto směru městský soud poukázal na několik příkladů nesprávného hodnocení rozporů ve výpovědi poškozené, které nebyly ze strany obvodního soudu dostatečně odůvodněny. Řadu důkazů pak obvodní soud i v tomto rozhodnutí přehlédl. V podrobnostech odkázal rovněž na předchozí kasační rozhodnutí. V dané věci pak byly dle městského soudu splněny podmínky pro změnu rozhodujícího senátu. Zejména konstatoval, že obvodní soud opakovaně nerespektoval výtky stran pochybení při hodnocení důkazů, když především hodnotil bez odůvodnění zcela odlišně důkazy, aniž by v dokazování došlo k jakékoliv významné změně. Vzhledem k tomu, že jde již o třetí chybné rozhodnutí, bylo dle městského soudu zřejmé, že obvodní soud není schopen vyhodnotit všechny důkazy v souladu se zákonnými zásadami a je tedy namístě změnit rozhodující senát.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že pro změnu rozhodujícího senátu nebyly splněny zákonné a ústavní podmínky. Městský soud vytýkal obvodnímu soudu výlučně způsob hodnocení důkazů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo jen vyjádřením vlastních úvah odvolacího soudu o hodnocení důkazů, aniž by je tento soud sám provedl. Stylizuje se tak do role žalobce. Nebere navíc v potaz, že nalézací soud nemůže v novém řízení založit své úvahy na dříve provedených důkazech, neboť bude muset provést důkazy nové. Celý postup odvolacího soudu nelze dle stěžovatele považovat za nestranný, nezaujatý a legitimní. Při zvažování opatření změny rozhodujícího senátu neaplikoval městský soud test proporcionality. Dle názoru stěžovatele nesplňuje takový zásah ani požadavek vhodnosti, ani požadavek potřebnosti. Některé požadavky odvolacího soudu nemůže nalézací soud dle stěžovatele respektovat, neboť jsou v rozporu s trestním řádem a ústavními zásadami. Nalézací soud se dle názoru stěžovatele s předloženými výtkami dostatečně vypořádal a tím své povinnosti učinil zadost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K tomu Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu dle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14, ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Z ustálené judikatury, na jejíž obsáhlé závěry Ústavní soud stěžovatele pro stručnost odkazuje, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 trestního řádu je mimořádným procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391)]. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat v rámci mu zákonem svěřených kompetencí. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Uvedené ustanovení však nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout, nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 a II. ÚS 3564/12 a dále nálezy ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105) či ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16]. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných [viz také nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), bod 17, či usnesení ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 1698/13 a ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 200/15)].
11. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Z porovnání znění odůvodnění všech relevantních rozhodnutí, jak jej opakovaně provedl i odvolací soud, vyplývá, že všechna pochybení popsaná městským soudem odpovídají znění odůvodnění nalézacího soudu a vývoji v trestním řízení. Obsahově se pak výtky odvolacího soudu neodchylují od jeho kompetencí, tedy přezkoumat především zákonnost důkazního řízení (jeho úplnost, bezrozpornost, hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, apod.). Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by odvolací soud jakkoliv prosazoval vlastní hodnocení důkazů, neboť takové vlastní hodnocení není ostatně v napadeném rozhodnutí ani zmíněno.
12. Stejně tak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by městský soud zavázal obvodní soud k porušení zásady in dubio pro reo. Taková výzva by byla vskutku nezákonná a nalézací soud by se jí nemohl řídit, měl-li by dospět k ústavně konformnímu rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí však vyplývá, že obvodnímu soudu bylo vytknuto, že ve prospěch stěžovatele hodnotí všechny jednotlivé důkazy, aniž by takové hodnocení odpovídalo jejich obsahu. Tím však není porušena uvedená zásada, neboť ta se aplikuje v situaci nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Soudy však i v takovém případě musí popsat, z jakého důvodu považují stav za nedostatečně zjištěný. Městský soud přitom přesvědčivě popsal, že právě v této oblasti obvodní soud opakovaně pochybil a nerespektoval jeho výtky. Lze tedy konstatovat, že městský soud nikterak nepřekročil svoje kompetence v rámci přezkumné rozhodovací činnosti. Vzhledem k tomu, že ze strany obvodního soudu šlo o opakované zjevné pochybení, nelze v postupu spočívajícím ve změně rozhodujícího senátu spatřovat porušení shora (sub 1) uvedených ustanovení ústavního pořádku. Explicitní neprovedení testu proporcionality není přitom takovým pochybením, aby vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Jak je patrné z popsaných okolností případu, a ustálené judikatury (viz výše), postup odvolacího soudu ústavní podmínky pro změnu senátu splňoval.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Z totožných důvodů pak nemohl vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a o ústavní stížnosti bezodkladně rozhodl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu