ECLI:CZ:US:2019:4.US.3448.18.2
sp. zn. IV. ÚS 3448/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Janíčka, zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, č.j. 28 Cdo 2488/2018-188, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č.j. 15 Co 485/2017-124, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 7. 2017, č.j. 25 C 282/2016-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Veroniky Poskočilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č.j. 25 C 282/2016-80, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 389.277,40 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
2. Takto obvodní soud rozhodl o žalobě založené na tvrzení, že uzavřením společné úvěrové smlouvy pomohla vedlejší účastnice stěžovateli k získání peněžních prostředků výlučně pro jeho potřeby. Vedlejší účastnice dle svého tvrzení z úvěru nijak neprofitovala a se stěžovatelem se zároveň ústně dohodla, že v případě, že by musela vynaložit vlastní finanční prostředky na úhradu závazků z hypoteční smlouvy, stěžovatel jí tyto prostředky uhradí v plné výši z vlastních zdrojů.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č.j. 15 Co 485/2017-124, rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Usnesením ze dne 26. 7. 2018, č.j. 28 Cdo 2488/2018-188, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř., a to se zdůvodněním, že neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
II.
5. Napadenými rozhodnutími došlo dle stěžovatele k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je toho názoru, že soudy chybně zjistily skutkový stav, případ chybně právně posoudily a ve svých odůvodněních se nevypořádaly se všemi námitkami, které v rámci řízení před obvodním soudem a městským soudem vznesl. Má za to, že soudy hodnotily pouze tvrzení a důkazy vedlejší účastnice a jeho námitkami se nezabývaly a v odůvodněních je nikterak neuvedly a nehodnotily. Stěžovatel nárok vedlejší účastnice neuznává - tvrzenou dohodu označuje za smyšlenou a nepodloženou žádným důkazem, vyjma účastnického tvrzení vedlejší účastnice. Obvodní soud konstatoval, že jde o bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele, zatímco městský soud dospěl k závěru, že mezi stranami byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem byl závazek stěžovatele nahradit vedlejší účastnici to, co na úvěr vynaloží. Ani jeden ze soudů se však dle stěžovatele právně nevypořádal s tím, že byla uzavřena smlouva o úvěru, kterou vedlejší účastnice přestala plnit bez jakéhokoli důvodu, čímž došlo k porušení základní právní zásady, že smlouvy se mají dodržovat.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud se dále zabýval argumentací stěžovatele i obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem nepřípustným. Ústavní stížnost proto odmítl.
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
9. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř., neboť stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezil, a neoznačil žádnou otázku hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a taktéž nikterak nespecifikoval "ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu", od níž se měl odvolací soud odchýlit.
10. Této skutečnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, jelikož ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje vůbec žádnou argumentaci.
11. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel v dovolání uvedl, že jeho přípustnost "je dána tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" a dovolacím důvodem je "skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Dále pak poukazuje na to, že mezi napadenými rozsudky nepanuje shoda v právním posouzení věci, jelikož zatímco obvodní soud věc posoudil jako bezdůvodné obohacení, městský soud se přiklonil k názoru, že mezi stranami byla uzavřena ústní nepojmenovaná dohoda, kterou stěžovatel přestal plnit. Uzavření takové dohody stěžovatel popírá a namítá, že k této dohodě nebyly vyjma výslechu vedlejší účastnice provedeny jakékoliv důkazy. Je toho názoru, že oba soudy případ chybně právně posoudily a nevypořádaly se s důkazy, které předložil. Namítá, že se soudy nevěnovaly skutečnosti, že vedlejší účastnice dobrovolně uzavřela jako spoludlužník smlouvu o úvěru, kterou přestala bez jakéhokoliv důvodu plnit. Rozsudek městského soudu považuje také za nepřezkoumatelný, neboť se "vůbec nevěnuje právnímu zhodnocení případu prvoinstančním soudem, tedy bezdůvodnému obohacení".
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, že by jeho dovolání zákonem vyžadované náležitosti splňovalo a jak je patrné z naznačené rekapitulace, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání.
13. Ústavní soud přitom již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o.s.ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o.s.ř.).
14. Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál a na postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele přiléhavě a s adekvátním zdůvodněním odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., tak za těchto okolností nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Lze proto uzavřít, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
15. Dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 dále platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů".
16. S ohledem na právě uvedené právní závěry tak ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19 ze dne 10. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2387/17 ze dne 11. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2731/19 ze dne 19. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 31/19 ze dne 24. 9. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 308/19 ze dne 27. 9. 2019, a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu