ECLI:CZ:US:2019:4.US.3564.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3564/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Křemencova 1/185, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II, IV a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2019 č. j. 69 Co 173/2019-796 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. března 2019 č. j. 11 P 141/2012-719, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé Ž. H. a 2. nezletilého T. H., v soudním řízení zastoupených městskou částí Praha 14, sídlem bratří Venclíků 1073, Praha 9 - Černý Most, a 3. K. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, resp. některých jejich výroků, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také k porušení jeho práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení čl. 1 Ústavy.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 3. 2019 č. j. 11 P 141/2012-719 bylo zvýšeno výživné otci, naposledy stanovené rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 8. 2012 č. j. 25 Nc 634/2011-42, a to tak, že výživné pro 1. vedlejší účastnici se zvyšuje počínaje dnem 1. 9. 2016 na částku 2 500 Kč měsíčně a na 2. vedlejšího účastníka ve výši 2 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2018 se zvyšuje výživné pro 1. vedlejší účastnici na částku 3 000 Kč měsíčně a pro 2. vedlejšího účastníka na částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že je splatné vždy do každého dvacátého dne v měsíci k rukám 3. vedlejší účastnice (dále jen "matka"). O nedoplatku na výživném rozhodl tak, že nedoplatek vzniklý otci za dobu od 1. 2. 2016 do 28. 2. 2019 ve výši 40 000 Kč na 1. vedlejší účastnici a ve výši 40 000 Kč na 2. vedlejšího účastníka, uložil otci zaplatit v měsíčních splátkách po 10 000 Kč měsíčně pro 1. vedlejší účastnici a po 10 000 Kč měsíčně pro 2. vedlejšího účastníka, splatné spolu s běžným výživným počínaje dnem právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Návrh otce na snížení výživného pro 1. a 2. vedlejšího účastníka zamítl. Zamítl též návrh otce na změnu péče o 2. vedlejšího účastníka. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. 69 Co 173/2019-796 tak, že rozsudek obvodního soudu se v zamítavém výroku o návrhu otce na změnu péče o 2. vedlejšího účastníka potvrzuje (výrok I). Dále rozhodl, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku o zvýšení výživného a o nedoplatku na zvýšeném výživném mění tak, že výživné otce, naposledy stanovené rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 8. 2012 č. j. 25 Nc 634/2011-42, se za dobu od 1. 2. 2016 do 29. 2. 2016 a za dobu od 1. 11. 2017 do 31. 8. 2018 zvyšuje pro 1. vedlejší účastnici na částku 2 500 Kč měsíčně a pro 2. vedlejšího účastníka na částku 2 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2018 se zvyšuje výživné pro 1. vedlejší účastnici na částku 3 000 Kč měsíčně a pro 2. vedlejšího účastníka na částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II). Také rozhodl, že návrh matky na zvýšení výživného za dobu od 1. 3. 2016 do 31. 10. 2017 pro 1. a 2. vedlejšího účastníka se zamítá (výrok III) a že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 2. 2016 do 29. 2. 2016, za dobu od 1. 11. 2017 do 31. 8. 2018 a od 1. 9. 2018 do 31. 7. 2019 ve výši 23 000 Kč pro 1. vedlejší účastnici a ve výši 23 000 Kč pro 2. vedlejšího účastníka je otec povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2020 (výrok IV). Konečně městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
4. Městský soud zejména shledal, že vzhledem k zjištěným osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům obou rodičů, a také s přihlédnutím k odůvodněným potřebám obou nezletilých, dospěl obvodní soud ke správnému závěru, že podmínky pro zvýšení výživného byly splněny a stanovil odpovídající výživné. Při stanovení výše vyživovací povinnosti otce obvodní soud v obou případech správně přihlédl k výši jeho potenciálního příjmu (tj. příjmu, jehož by byl otec schopen dosahovat s přihlédnutím ke svému vzdělání, možnostem, schopnostem a zdravotnímu stavu apod.), nikoli k příjmu, jehož dosahoval u společnosti A, který dokládal. Tento vykázaný příjem ve výši cca 13 500 Kč měsíčně čistého nemá totiž ani městský soud za příjem, který by odpovídal otcovým schopnostem a možnostem, a to s přihlédnutím k tomu, že otec má vysokoškolské vzdělání a že v minulosti (do února 2016) byl schopen dosahovat příjmu 30 000 Kč měsíčně hrubého, tj. cca 22 700 Kč čistého. S ohledem na stále rostoucí zaměstnanost a zvyšování průměrných příjmů takřka ve všech odvětvích hospodářství České republiky (což platí i pro dobu konce roku 2017, kdy otec přijal nabídku práce u A), nelze přijmout závěr, že by otec nebyl schopen dosahovat příjmu minimálně ve výši 30 000 Kč měsíčně hrubého i nadále, a to i v regionu, kde nyní bydlí (což navíc dokazuje i příjmem, který má u nynějšího zaměstnavatele B). S přihlédnutím k těmto skutečnostem lze proto dovodit, že úvaha obvodního soudu, že při stanovení výše výživného bylo třeba přihlížet a vycházet z potenciálního výdělku otce, je přiléhavá a městský soud se s ní ztotožňuje. Shora uvedené však nelze aplikovat na dobu, kdy byl otec prokazatelně veden na úřadu práce (tj. v době od března 2016 do října 2017) a pobíral (po omezenou dobu) podporu v nezaměstnanosti, která byla jeho jediným příjmem, resp. vedle příspěvku na bydlení a živobytí, neboť otec objektivně nebyl schopen dosahovat takového příjmu, z něhož by mohl zvýšené výživné na každé z nezletilých dětí hradit. V tomto ohledu tedy musel městský soud změnit výrok rozsudku obvodního soudu stran stanovení výživného v předmětném období. Stran nedoplatku na výživném městský soud uvedl, že tento nedoplatek bylo otci uloženo zaplatit ve lhůtě přiměřené jak výši dluhu (s přihlédnutím k tomu, aby se finančního plnění dostalo dětem v rozumné době), tak i celkové finanční a majetkové situaci otce, jak byla zjištěna.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že má za to, že zjištění skutkového stavu a z něj vyvozené právní závěry, formulované obecnými soudy, nesplňují požadavky kladené na spravedlivé rozhodnutí a jsou v rozporu i s recentní judikaturou Ústavního soudu. Dlužné výživné, které má stěžovatel hradit, je pro něj likvidační a znamená, že se nebude moci stýkat se svými dětmi, aktuálně s 2. vedlejším účastníkem, neboť při splnění této povinnosti (pouze za asistence rodiny a dalších půjček) mu na kontakt s nezletilým, resp. na materiální zabezpečení vzájemného kontaktu, již nezbydou finanční prostředky. Co se týče zvýšení výživného, pak je stěžovatel toho názoru, že soudy musí zohlednit změnu poměrů na straně všech zúčastněných, tedy matky, otce i nezletilých; současně se soudy musí zabývat i životní úrovní všech účastníků. Toto však soudy splnily jen částečně, neboť životní úroveň zúčastněných nehodnotily. Stěžovatel připouští, že eventuální změna poměrů má mít za následek změnu vyživovací povinnosti; touto změnou pak nemusí být jen její automatické navýšení, ale i snížení. Stěžovatel takto postupoval, když sám v době, kdy jeho příjem vzrostl, dobrovolně svou vyživovací povinnost zvýšil. Přihlížet při určování výše výživného k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoli matky a životní úrovní na její straně, a to i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, tak neodpovídá nejen normám podústavního práva (příslušných ustanovení občanského zákoníku), ale ani zásadám spravedlivého procesu (sc. - práva na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jak již judikoval Ústavní soud. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí obecných soudů zcela nelogicky, nepřesvědčivě, s absencí řádného odůvodnění, stanovilo počátek nově stanovené vyživovací povinnosti k 1. 2. 2016. Dle stěžovatele začátek nového školního pololetí, který není spojen se zvýšenými finančními náklady (ty nastávají na začátku školního roku), nemůže být událostí znamenající podstatnou změnu poměrů, která by odůvodňovala nové soudní rozhodnutí. Stejně tak nelze bez dalšího určit jako počátek dalšího zvýšení datum 1. 9. 2018, kdy nastoupila starší 1. vedlejší účastnice na střední školu, neboť u 2. vedlejšího účastníka žádnou změnu poměrů soud nespecifikoval, logicky by tedy mělo k tomuto datu dojít ke zvýšení výživného pouze u 1. vedlejší účastnice, neboť lze souhlasit s tím, že nástup nezletilého na střední školu je změnou poměrů na straně nezletilého. Stěžovatel ke zmínce obecných soudů, že si může hledat práci i v jiném regionu, konstatuje, že pečuje o své rodiče - o 87letého otce a 78letou matku, které se již bez jeho pomoci neobejdou, a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby se o ně ve svém stávajícím bydlišti přestal starat a přestal tak naplňovat práva a povinnosti vyplývající z jejich rodinných vztahů. Stěžovatel uvádí další skutkové okolnosti předmětné věci a uzavírá, že uložení povinnosti uhradit dlužné výživné za období od 1. 2. 2016 je pro něj likvidační, nezohledňující konkrétní události dané kauzy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklady, řízení jako celek by nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení a za součinnosti s orgány sociálněprávní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
11. Na právním posouzení klíčové otázky, zda měly obecné soudy v předmětné věci přihlédnout k výši potenciálního příjmu stěžovatele (tj. příjmu, jehož by byl stěžovatel schopen dosahovat s přihlédnutím ke svému vzdělání, možnostem, schopnostem a zdravotnímu stavu apod.), nikoli k příjmu, který dokládal, tak je rozvedeno sub 4 a na str. 9 a 10 napadeného rozsudku městského soudu, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů (a zejména pak městského soudu) jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
12. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu