ECLI:CZ:US:2019:4.US.3704.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3704/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky ICEC HOLDING, a. s., se sídlem v Ostravě, Boleslavova 710/19, zastoupené Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 369/2019-145 ze dne 20. 8. 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, b) Petera F. Hoffmanna, rozhodce se sídlem v Bratislavě, Lazaretská 12, Slovenská republika, c) JUDr. Mikuláše Toušky, advokáta se sídlem v Praze 9, Staroklánovická 236, d) JUDr. Vojtěcha Trapla, advokáta se sídlem v Praze 4, Dvorecká 1162/2, e) Mgr. Jana Hrazdiry, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, f) JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, a g) Mgr. Libora Hubáčka, advokáta se sídlem v Benešově, Malé náměstí 73, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením v řízení o návrhu na jmenování předsedajícího rozhodce, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 103/2018, rozhodl o námitce vznesené stěžovatelkou tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Argument stěžovatelky usnesením vrchního soudu č. j. Ncp 1237/2015-92 ze dne 7. 10. 2015 vrchní soud odmítl jako ojedinělý exces vybočující z jinak ustálené rozhodovací praxe. Ve věci je podle vrchního soudu zjevné, že nárokovaná náhrada škody má právní základ ve smlouvě o koupi cenných papírů - o věcné příslušnosti krajských soudů není důvod pochybovat.
2. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud se podle ní zásadním způsobem odchýlil od své předchozí judikatury, čímž porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka se v rozhodčím řízení domáhá náhrady škody a smluvní pokuty za porušení předkupního práva ze smlouvy o koupi cenných papírů. Předmětem rozhodčího řízení tak nejsou akcie jako investiční nástroj, ale porušení předkupního práva a z toho plynoucí povinnost protistrany k náhradě škody; proto je v souladu s §9 o. s. ř. dána věcná příslušnost soudů okresních. Vrchní soud ve dvou skutkově totožných věcech při aplikaci téže právní úpravy rozhodl opačně. Jedno ze soudních řízení o návrhu stěžovatelky je tak nevyhnutelně vedeno před věcně nepříslušným soudem, což představuje závažnou a nezhojitelnou procesní vadu se závažnými dopady do práv stěžovatelky [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455)]. V důsledku napadeného rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ohrožena také soudní ochrana práv stěžovatelky v paralelně probíhající řadě dalších soudních řízení, založených na témže skutkovém základě; dále stěžovatelka podrobně rozvádí nedostatky soudního řízení o meritu věci.
3. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1490/18 ze dne 2. 4. 2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677) ze dne 13. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; je však zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost má jako prostředek ochrany základních práv a svobod subsidiární charakter a při jejím posouzení je Ústavní soud veden principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci jako poslední a nejzazší ochránce ústavnosti, neboť základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy pod ochranou celé moci soudní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)].
5. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud nepřípustně stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatelka poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe vrchního soudu. Odkazuje přitom na dřívější rozhodnutí vrchního soudu, jež není předmětem přezkumu Ústavního soudu (a v minulosti ani nebylo) a které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchního soudu je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 11), nikoli Ústavní soud, který nadto uvádí, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci.
7. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení srozumitelně a adekvátně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu [srov. např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 904/08 a další).
8. Stěžovatelka namítá konkrétní porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v řízení o meritu věci, v této fázi nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší se jejími námitkami zabývat; v budoucnu není stěžovatelce odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).
9. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo rámec pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti krajských soudů a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu