ECLI:CZ:US:2019:4.US.3817.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3817/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti společnosti RAVAK a. s. se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018, č. j. 4 VSPH 1117/2018-B-415, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní sodu v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatelky (zajištěný věřitel) na vyloučení soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Margity Víškové (dále jen "soudkyně") z projednávání insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, z důvodu její podjatosti. Vrchní soud námitku podjatosti vyhodnotil jako opožděnou.
Stěžovatelka vrchnímu soudu vytýká porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož se nevypořádal s klíčovými důvody, které na podporu svého přesvědčení o podjatosti soudkyně uváděla.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní podmínky řízení a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud vychází ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán - jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasahuje pouze v případech, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení - představuje prostředek určený výhradně pro případy, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva. Proto je také legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu; jde o zvláštní právní prostředek, který před Ústavním soudem otevírá nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.
Za nepřípustnou je tak nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba trvat na požadavku, aby projednávání a rozhodování ve věci bylo spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Rozhodnutí nadřízeného soudu o námitce podjatosti však není rozhodnutím konečným a nelze přijmout závěr, že by Ústavní soud zůstával jediným posledním orgánem veřejné moci, na který by se stěžovatelka s tvrzenou újmou mohla obrátit.
Předně může stěžovatelka své námitky uplatnit jako důvod žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., kterou lze podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, za něž napadené rozhodnutí považovat nelze - stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že v době podání ústavní stížnosti neměla tento procesní prostředek ochrany práv k dispozici. Dotčené insolvenční řízení sice dosud není ani zdaleka skončeno, z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. stěžovatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, č. j. 29 ICdo 16/2016-65) však plyne, že insolvenční řízení není vzhledem k jeho specifikům nutno vnímat jako jeden celek a je možné je rozdělit na jednotlivé fáze završené vydáním konečného rozhodnutí ve smyslu §229 o. s. ř. (např. rozhodnutí o úpadku a způsobu jeho řešení). Uvedený právní závěr přitom z pohledu Ústavního soudu nelze považovat za neustálený, jak se domnívá stěžovatelka. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí odkazuje již na dřívější úpravu tzv. konkursního řízení, neboť v tomto ohledu se uvedený přístup přijetím nové úpravy insolvenčního řízení nezměnil. Ústavní soud se s tímto náhledem ztotožňuje.
Skutečnost, že v době podání ústavní stížnosti nebylo pravomocně rozhodnuto o způsobu řešení úpadku a neexistovalo tak rozhodnutí, proti němuž by stěžovatelka mohla brojit zmatečnostní žalobou, ovšem přípustnost ústavní stížnosti nezakládá. Právě naopak - jde o argument svědčící ve prospěch závěru o předčasnosti ústavní stížnosti, jelikož je třeba vycházet z předpokladu, že případná podjatost rozhodujícího soudce se projeví až ve chvíli, kdy je vydáno rozhodnutí mající dopady do právní sféry účastníka řízení. V projednávané věci má Ústavní soud na mysli rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka; stěžovatelka tak může (mohla) podjatost soudkyně namítat v rámci uplatnění opravných prostředků proti usnesení, kterým byla povolena reorganizace (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-426, vydané po podání projednávané ústavní stížnosti),
a teprve po vyčerpání všech opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zde konkrétně žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., se obrátit na Ústavní soud [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1811/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 100/77 SbNU 491), a dále usnesení sp. zn. II. ÚS 3353/16 ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 703/17 ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1509/14 ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2150/14 ze dne 15. 7. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 866/14 ze dne 13. 8. 2014. Žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Přípustnost ústavní stížnosti nelze dovodit ani splněním podmínek předvídaných v §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tedy že v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, a zároveň že v jejich důsledku stěžovateli vzniká nebo hrozí vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatelka splnění těchto podmínek dovozuje z tvrzených průtahů v řízení o zmatečnostní žalobě podané proti jinému rozhodnutí, vydanému v dotčeném insolvenčním řízení, a z postupu soudkyně, kterým má být stěžovatelka jako největší zajištěný věřitel nezvratně poškozována. Ústavní soud k tomu uvádí, že zákonem předvídané značné průtahy musí vznikat v řízení o podaném opravném prostředku proti rozhodnutí, jež je následně napadeno ústavní stížností; splnění uvedené podmínky nelze opírat o jiné, nesouvisející řízení. Nejsou-li však proti napadenému - dílčímu procesnímu - rozhodnutí dostupné opravné prostředky, je aplikace §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez dalšího pojmově vyloučena. Ústavní soud se proto dále nezabýval případným naplněním druhé podmínky, tj. vzniku či hrozby vážné a neodvratitelné újmy.
Napadené rozhodnutí, jakkoliv proti němu přímo nejsou přípustné opravné prostředky, nelze považovat za konečné, neboť stěžovatelka má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto jde o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 1117/18 ze dne 25. 4. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1154/18 ze dne 19. 4. 2018 a další).
Současně je třeba uvést, že stěžovatelka, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že pro ni nepříznivé rozhodnutí bylo vydáno soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), může uvedené námitky uplatnit později v průběhu insolvenčního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena (Ústavní soud ostatně náhledem do insolvenčního rejstříku zjistil, že stěžovatelka tak již v mezidobí učinila). Insolvenční řízení nebylo napadeným rozhodnutím skončeno. Případně vadné posouzení námitky podjatosti tak mohou příslušné orgány napravit v dalším průběhu řízení; teprve po skončení řízení (v insolvenčním řízení jedné z jeho rozhodujících fází) může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj