ECLI:CZ:US:2019:4.US.3824.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3824/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti korporace CAC Group s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vodičkova 12/5, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 242/2019-272 ze dne 23. 9. 2019 a výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 31 C 317/2017-239 ze dne 30. 5. 2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Jana Kubíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem částečně vyhověl žalobě stěžovatelky o zaplacení 396 200 Kč s příslušenstvím, uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce 31 512 Kč s úroky z prodlení a ve zbývající části (ohledně zaplacení 364 688 Kč s úroky z prodlení) žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení nalézací soud rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. a uložil stěžovatelce, která byla se svým nárokem z větší části neúspěšná, zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 62 278 Kč.
2. Nalézací soud podrobně vysvětlil ve svém nákladovém rozhodnutí, proč v tomto případě není důvod postupovat podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat částečně úspěšné stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení. Stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle §142 odst. 3 o. s. ř., není podle nalézacího soudu povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku. Stěžovatelka výši plnění na počátku sporu znala, neboť nechala znalecký posudek zpracovat, byť ten původně nezohlednil počet najetých kilometrů vozidla a to ani částečně. Minimálně počáteční výše najetých kilometrů při koupi vozidla byla stěžovatelce známa a zároveň byla znalcem na tuto hodnotu dotazována. Stěžovatelce tak nepochybně muselo být známo, že počet najetých kilometrů je údaj, který hodnotu vozidla ovlivňuje, zároveň stěžovatelka podnikala i v oblasti nákupu a prodeje ojetých automobilů; tedy nechala-li by zpracovat úplný znalecký posudek se zohledněním tohoto údaje před podáním žaloby, mohla by výši plnění znát. Zároveň rozdíl v žalované částce a částce přisouzené je natolik markantní, že i pokud by stěžovatelka nenechala před podáním žaloby zpracovat znalecký posudek, ale pouze výši svého nároku odhadla podle svých možností z veřejně dostupných zdrojů pro určení hodnoty havarovaného vozidla (např. prodejní portály autobazarů). Tento způsob odhadu hodnoty vozidla musel být stěžovatelce jako profesionálce v oboru znám a mohla se skutečné škodě alespoň přiblížit. Nejde tedy o případ, kdy stěžovatelka na počátku sporu výši plnění nemohla znát, a proto soud při určení náhrady nákladů řízení věc rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením nákladové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nalézací soud podle něj označil pro svůj postup přesvědčivé a srozumitelné důvody, se kterými se odvolací soud plně ztotožnil.
4. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Ve své stížnosti se podrobně zabývá skutkovou stránkou věci a důvody, na základě kterých jí měly soudy přiznat náklady řízení v plné výši podle §142 odst. 3 o. s. ř. Je přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou svévolná, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a požaduje jejich zrušení usnesení stížnostního soudu v přesvědčení, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené "právo na spravedlivý proces".
5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti, která byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, došlo-li z jejich strany k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
7. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nevymezila natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu; její ústavní stížnost představuje výlučně projev nesouhlasu s nákladovými rozhodnutími obecných soudů, a již jen z toho důvodu je neopodstatněná. Vyhověl-li by Ústavní soud za daných okolností ústavní stížnosti, jeho postup by se příčil zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79).
9. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu