ECLI:CZ:US:2019:4.US.3866.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3866/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Léčebné lázně Bohdaneč a. s., sídlem Masarykovo náměstí 6, Lázně Bohdaneč, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 25/16, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č. j. 5 Co 53/2018-961, 5 Co 54/2018 v rozsahu výrokové části ve znění "Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.", za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spolku OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí proti části výroku týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 10. 2015 č. j. 16 C 39/2010-690 uložil soud stěžovatelce (žalované v řízení před obecnými soudy) povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobce v řízení před obecnými soudy), částku 299 864 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu v části zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 299 864 Kč za dobu od 6. 3. 2010 do 30. 6. 2010, výrokem III uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 223 284,20 Kč k rukám jeho právního zástupce.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 5 Co 16/2017-825 tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku I potvrdil v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníku do tří dnů od právní moci rozsudku 76 658 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení, jinak jej změnil tak, že žaloba o zaplacení 223 206 Kč s příslušenstvím se zamítá. Ve výroku o nákladech řízení uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 29 554,25 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 18 163,90 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.
4. Rozsudek vrchního soudu byl napaden dovoláním obou účastníků (rovněž podanou ústavní stížnost stěžovatelky v mezidobí Ústavní soud usnesením ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 1332/18 odmítl).
5. Usnesením ze dne 23. 4. 2018 krajský soud vyzval vedlejšího účastníka k uhrazení soudního poplatku za dovolání v částce 14 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. V usnesení jej poučil, že nebude-li soudní poplatek za dovolání ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. Usnesení bylo doručeno vedlejšímu účastníku dne 25. 4. 2018, a vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě poplatek neuhradil, krajský soud usnesením ze dne 25. 5. 2018 č. j. 16 C 39/2010-932 řízení o dovolání pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. V odůvodnění usnesení poukázal na zákonnou úpravu placení soudních poplatků dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a s poukazem na nečinnost vedlejšího účastníka přes v usnesení dané poučení o zastavení dovolacího řízení, nebude-li soudní poplatek ve lhůtě zaplacen, postupoval podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a řízení o dovolání zastavil.
6. Podáním ze dne 5. 6. 2018 vedlejší účastník soudu sdělil, že 4. 6. 2018 částku soudního poplatku poukázal na účet soudu, a navrhl, aby podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017 usnesení o zastavení dovolacího řízení zrušil.
7. Krajský soud usnesením ze dne 7. 6. 2018 č. j. 16 C 39/2010-938 návrh vedlejšího účastníka na zrušení usnesení o zastavení dovolacího řízení zamítl.
8. Proti oběma výše rubrikovaným usnesením krajského soudu (ze dne 25. 5. 2018 č. j. 16 C 39/2010-932 a ze dne 7. 6. 2018 č. j. 16 C 39/2010-938) podal vedlejší účastník odvolání, která byla předmětem řízení u vrchního soudu v nyní přezkoumávané věci.
9. V průběhu odvolacího řízení zaslala stěžovatelka dne 7. 8. 2018 své vyjádření k podanému odvolání vedlejšího účastníka, ve kterém se stěžovatelka po obsahové stránce argumentačně vypořádává s jeho odvoláním, a požaduje, aby vrchní soud odvolání zamítl.
10. Napadeným usnesením rozhodl vrchní soud tak, že obě odvoláním napadená usnesení krajského soudu potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Nákladový výrok odůvodnil vrchní soud podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to s přihlédnutím k tomu, že v tomto řízení vedlejší účastník úspěšným se svými odvolacími návrhy nebyl. Předložila-li stěžovatelka ještě vrchnímu soudu své vyjádření k daným odvoláním, pak toto již vrchní soud v daném stadiu řízení nepokládal za úkon nutný k obraně jejích práv.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost výrokové části napadeného usnesení zejména v jeho nepředvídatelnosti, jelikož vrchní soud nepřihlédl k §146 odst. 2 o. s. ř., na základě něhož mělo být stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, které jí v této souvislosti vznikly. Stěžovatelce byla nejprve krajským soudem uložena povinnost hradit náklady řízení, jelikož byla shledána soudem jako neúspěšná účastnice řízení, a když má nyní nárok na náhradu nákladů řízení stěžovatelka, tak jí vrchním soudem náhrada nákladů řízení není přiznána. V tomto tedy stěžovatelka shledává primárně porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatelky se vrchní soud dopustil jednání in fraudem legis. Stěžovatelka upozorňuje, že zcela absentuje odůvodnění vrchního soudu, v čem podle něj spočívala neúčelnost právního úkonu vynaloženého stěžovatelkou k obraně svých práv v odvolacím řízení. Účelnost právního podání stěžovatelky k odvolání totiž vyplývá nejen z obsahu podání, ale i z průběhu a výsledku odvolacího řízení, ve kterém byla stěžovatelka úspěšná. Vzhledem k výše uvedenému tedy nevidí stěžovatelka již jinou možnost, jak se dovolat spravedlnosti, než podat ústavní stížnost proti části výroku napadeného usnesení týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení (sub 1).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
15. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
16. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe k ústavně zaručeným základním právům a svobodám. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud současně připomíná potřebu restriktivního přístupu k rozhodování o nákladech řízení zejména v situaci, kdy po novele občanského soudního řádu zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, již samostatným předmětem dovolání nemůže být rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu proto nemůže být ani námitka chyby v nepřiznání části nákladů řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k podanému odvolání). I v případě, že by se tento názor ukázal nakonec jako správný, není úkolem Ústavního soudu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, jestliže by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To však v dané věci nenastalo. Vrchní soud sice velmi stručně, ale ještě přezkoumatelně uvedl, že v daném stadiu řízení nepokládal vyjádření stěžovatelky k podanému odvolání za úkon nutný k obraně jejích práv, přičemž z obsahu celého napadeného usnesení lze dovodit, proč tomu tak je (srov. body 11 až 13 napadeného usnesení a jednoznačnost při posouzení důvodu zastavení dovolacího řízení), což se z pohledu práva na spravedlivý proces v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví ještě jako dostačující (i když lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že odůvodnění tohoto závěru mělo být pregnantněji vyjádřeno v samotném textu napadeného usnesení, nicméně tato skutečnost nemůže zdůvodnit případný kasační zásah Ústavního soudu).
18. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu