ECLI:CZ:US:2019:4.US.3899.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3899/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. S., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2018 sp. zn. 6 To 343/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. června 2018 sp. zn. 46 PP 35/2018, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
.
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 65/2015 za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku; konec trestu má vyznačen na den 2. 2. 2019. Jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") zamítl, neboť po zhodnocení relevantních skutečností a provedených důkazů dospěl k závěru, že není dostatečně zaručeno, že stěžovatel je schopen vést na svobodě řádný život a vyvaruje se další trestné činnosti. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že se žádostí stěžovatele o podmíněné propuštění zabývá opakovaně, a připomněl své dřívější rozhodnutí z května 2018, ve kterém explicitně uvedl skutečnosti bránící podmíněnému propuštění stěžovatele na svobodu. Městský soud ve shodě s rozhodovací praxí Ústavního soudu hodnotil chování stěžovatele během celého výkonu trestu odnětí svobody a uzavřel, že k žádným podstatným změnám situace od doby, kdy se naposledy zabýval otázkou možného propuštění stěžovatele na svobodu, nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obvodnímu soudu, že v jeho rozhodování sehrála zásadní roli pouze jeho kriminální minulost, v důsledku čehož mu byla cesta k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody prakticky uzavřena. Městský soud si byl zřejmě vědom přiléhavosti stěžovatelovy argumentace, a proto zcela účelově rozšířil důvody k zamítnutí žádosti i na nenaplnění podmínky polepšení. Stěžovatel však poukázal na to, že jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody mělo stoupající kladnou tendenci, o čemž svědčí i hodnocení věznice a jeho zařazení do výstupního programu zacházení. Podle stěžovatele městský soud též nesprávně hodnotil jeho postoj ke spáchané trestné činnosti, neboť jeho vyjádření nesprávně interpretoval; stěžovatel uvedl, že se loupeže dopustil z hlouposti, a nikoliv, že loupež byla hloupost. Pokud tedy městský soud založil své rozhodnutí na závěrech odlišných od závěrů obvodního soudu, bylo namístě dát stěžovateli příležitost vyjádřit se k okolnostem podstatným pro rozhodování soudu, což se nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obvodního soudu a městského soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Zdůraznil též, že užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005, N 219/39 SbNU 323, nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04, N 219/39 SbNU 323, usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 389/18 ze dne 19. 6. 2018 a řada dalších; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863).
K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Městský soud ve shodě s obvodním soudem nepominul hodnocení chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, avšak při hodnocení podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu a očekávání, že odsouzený povede v budoucnu řádný život) nemohl od dosavadní trestné činnosti stěžovatele odhlédnout. Poukázal na to, že má gradující charakter co do závažnosti, kdy nyní vykonávaný trest odnětí svobody mu byl uložen za zvlášť závažný zločin loupeže, kterého se měl dopustit dokonce ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Městský soud vzal v úvahu vyjádření stěžovatele učiněné v rámci výslechu na veřejném zasedání obvodního soudu, že se "za to stydí a že to udělal z hlouposti", a jeho postoj hodnotil velmi kriticky, nikoliv však ve smyslu dezinterpretace. V náhledu na stěžovatelem opakovaně páchanou trestnou činnost (9x soudně projednávanou), jakož i skutečnost, že si nevážil ani dobrodiní v podobě amnestie prezidenta, lze závěr městského soudu o tom, že stěžovatel na svoji trestnou činnost dostatečně kriticky nenahlížel, závěrem, který je skutkově podložen a kterému nelze vytknout ani nedostatek racionálního vysvětlení.
Ústavní soud též nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že rozhodnutí městského soudu bylo založeno na závěrech odlišných od závěrů obvodního soudu. Z napadených rozhodnutí je totiž zcela zřejmé, že soudy obou stupňů posuzovaly možné riziko opakování recidivy, resp. nedostatečné záruky polepšení stěžovatele, a svoji skeptickou prognózu opíraly nejen o trestní minulost stěžovatele, nýbrž i o další konkrétní skutková zjištění.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu