ECLI:CZ:US:2019:4.US.3931.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3931/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Christine Rusic, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2018, č. j. 56 Co 213/2018-183, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále "odvolací soud") potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením odvoláním napadený výrok II rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") ze dne 12. 6. 2018, č. j. 8 C 101/2016-134, jímž byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 127 309 Kč. V řízení u nalézacího soudu se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala proti vedlejší účastnici (žalované) vydání dědictví po Antonínu Bernačkovi, zemřelém dne 5. 7. 1998, v čisté hodnotě 1 011 935,774 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud žalobě stěžovatelky vyhověl v plném rozsahu a na náhradě nákladů řízení uložil podle §142 odst. 1 o. s. ř. vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady řízení v plné výši.
Proti napadenému rozhodnutí podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost, která směřuje proti nákladovému rozhodnutí odvolacího soudu (meritorní výrok I nebyl odvoláním stěžovatelky napaden a nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu); uvádí, že odvolací soud rozhodl nesprávně o výši nákladů řízení - podle stěžovatelky jí mělo být přiznáno na náhradě nákladů celkem 425 324 Kč. Stěžovatelka především namítá, že byla nesprávně určena tarifní hodnota (předmět řízení), z níž soud vycházel při stanovení výše nákladů za právní zastoupení podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatelky byl předmět řízení (skutečná hodnota dědictví) správně 8 897 186,25 Kč, což by mělo podstatný vliv na rozhodnutí o nákladech řízení. S námitkou stěžovatelky v tomto směru se odvolací soud dostatečně nevypořádal a z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ve své stížnosti odkazuje stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15) a je přesvědčena, že odvolací soud, zejména nesprávným posouzením předmětu řízení při určení tarifní hodnoty sporu podle advokátního tarifu, zasáhl do jejího práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejího vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod.
Ústavní stížnost je sice přípustná [podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je proti rozhodnutím týkajícím se nákladů řízení dovolání nepřípustné]; je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje jen proti nákladovému výroku odvolacího soudu.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti jen opakuje námitky, které již uplatnila v odvolání proti nákladovému rozhodnutí nalézacího soudu, s nimiž se však odvolací soud řádně a bezezbytku vypořádal. Úkolem Ústavního soudu není "hodnotit hodnocení" obecného soudu v další instanci; je oprávněn zasáhnout jen v případech zjevných excesů, zejména vykazuje-li přezkoumávané rozhodnutí prvky libovůle - což není případ napadeného usnesení. Odvolací soud své rozhodnutí podrobně odůvodnil, vysvětlil přesvědčivě, proč považuje výši přiznaných nákladů řízení za správnou
(a z jaké tarifní hodnoty sporu je třeba vycházet) i proč některé úkony právní služby nepovažuje za provedené (doložené).
Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá a Ústavní soud nenašel jediný důvod pro kasační nález; proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu