ECLI:CZ:US:2019:4.US.4242.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4242/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Michala Rybáře, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2018, č. j. 25 Co 176/2018-618, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a dále a) Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, a b) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhá proti státu náhrady ušlého zisku (zmařený investiční záměr) způsobeného neplatnou privatizací státního majetku (areál cihelny) v roce 1991. Svůj nárok stěžovatel vyčíslil na 147 501 250 Kč. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2017, č. j. 6 C 32/2001-567, byla žaloba stěžovatele zamítnuta pro neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním státu a tvrzenou škodou. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") uvedený výrok potvrdil. Proti napadenému rozsudku je v mezích stanovených zákonem přípustné dovolání, které stěžovatel také podal 13. 12. 2018. Dne 21. 12. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnosti proti témuž rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel dovozuje přípustnost ústavní stížnosti podané souběžně s dovoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto, ze starší judikatury Ústavního soudu a odkazuje na naléhavost a závažnost tvrzeného porušení základních práv (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod). Řízení před obecnými soudy stěžovatel vede od roku 1998 a dnes je jasné, že ve svých 75 letech se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu konce řízení již patrně nedočká. Dospěje-li Ústavní soud přesto k závěru o předčasnosti podání stěžovatele, navrhuje stěžovatel řízení o ústavní stížnosti přerušit do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
Ústavní soud ještě před tím, než meritorně projedná ústavní stížnost, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve své judikatuře Ústavní soud dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, která se mimo jiné projevuje tím, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Probíhá-li proto před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu v této procesní situaci důvod - naopak by takový postup byl v rozporu nejen s již zmíněnou zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.
Pokud by pak Ústavní soud vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl dán nějaký důvod (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3047/18 ze dne 15. 11. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 ze dne 17. 1. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz). Takové řešení přitom zjevně nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011).
V nyní projednávané věci z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal současně dovolání, jímž předložil Nejvyššímu soudu k posouzení několik právních otázek. Jde ovšem o otázky, které v této fázi řízení přísluší rozhodovat toliko Nejvyššímu soudu, a Ústavní soud výsledek jeho posouzení nemůže předjímat. Do rozhodnutí Nejvyššího soudu proto Ústavní soud nemůže - s ohledem na shora uvedené - do běžícího řízení zasahovat.
Nebude-li ostatně stěžovatel v dovolacím řízení úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §238 o. s. ř. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje - neuspěje-li s dovoláním, může koncipovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 ze dne 17. 1. 2018), není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Deklaruje-li tedy nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná, což ostatně plyne i z jeho ustálené judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Odkaz stěžovatele na usnesení sp. zn. I. ÚS 134/06 ze dne 1. 10. 2009, jímž Ústavní soud mimořádně přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby skončení řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, je nepřiléhavý pro odlišné skutkové okolnosti. V citované věci nastala specifická procesní situace - části výroků obecných soudů byly navzdory částečně kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu již pravomocné, nebyly však oddělitelné od podstaty celého případu tak, aby Ústavní soud svým možným závěrem v zásadě neprejudikoval řešení sporu, který nebyl ukončen. To by neodpovídalo roli Ústavního soudu jako soudního ochránce ústavnosti, jenž zasahuje až jako ultima ratio, v případě selhání všech ostatních orgánů veřejné moci České republiky. Z toho (a jen z toho) důvodu, veden i zásadou hospodárnosti řízení, se Ústavní soud v citované věci rozhodl mimořádně řízení o ústavní stížnosti přerušit do doby pravomocného vyřešení celého případu u obecných soudů. O takový případ však ve věci stěžovatele nejde.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustné (předčasné) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj