ECLI:CZ:US:2019:4.US.444.19.1
sp. zn. IV. ÚS 444/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem, sídlem Milady Horákové 176/68, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2018 č. j. 101 Co 343/2018-1151, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. A. D., 2. nezletilého K. D. a 3. nezletilé A. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 11 Nc 75/2015-1122 zamítl žalobu stěžovatele pro zmatečnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 7. 2018 č. j. 101 Co 225/2018-1100 a zrušení usnesení okresního soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 11 Nc 75/2015-1042 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Svůj právní závěr odůvodnil tím, že podle §229 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesením, které stěžovatel podanou žalobou pro zmatečnost napadl, však nebylo rozhodnuto ve věci samé, nýbrž - s ohledem na možný střet zájmů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1. [rodiči vedlejších účastníků 2. a 3. (dále též "nezletilí")] a nezletilými - o jmenování kolizního opatrovníka nezletilým, který je bude v řízení zastupovat. Nejde tudíž o rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí procesní povahy. Proti takovému usnesení však není žaloba pro zmatečnost přípustná.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom toho, že napadené usnesení je usnesením týkajícím se ustanovení kolizního opatrovníka pro řízení, nicméně stěžovatel nemá jinou možnost jak se domoci přezkoumání zákonnosti, než právě touto stížností. Dle stěžovatele je nesporné, že důsledkem napadeného usnesení je, že v řízení sp. zn. 11 Nc 75/2015 jsou jmenováni pravomocně dva opatrovníci, a to město Černošice a městská část Praha 6. Dle stěžovatele je absurdní, aby byl jmenován opatrovník další za situace, kdy již byl pravomocně jmenován opatrovník pro totožné řízení stejné spisové značky a stejných účastníků, který svou funkci průběžně dále aktivně vykonává. A i kdyby byla přijata myšlenka okresního soudu o ustanovení nového opatrovníka, pak se stěžovatel táže, na jakém základě původní opatrovník aktivně vystupuje vůči rodině a škole, ale hlavně, na jakém základě s ním tedy zejména okresní soud spolupracuje v řízení sp. zn. 11 Nc 75/2015. Stěžovatel dále uvádí, že podal v řízení sp. zn. 11 Nc 75/2015 v rámci realizace svých řádných procesních práv dne 18. 6. 2018 a opakovaně dne 27. 6. 2018 námitku místní nepříslušnosti okresního soudu, neboť je toho názoru, že je dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5. Ke dni podání ústavní stížnosti nebylo o této námitce stěžovatele rozhodnuto, byť soudy nadále ve věci konají. Podle názoru stěžovatele je proto ústavně konformní postup takový, aby nejprve byla vyjasněna místní příslušnost soudu (tedy otázka zákonného soudce) a teprve následně pak byly řešeny další návazné otázky řízení a věc jako taková; na toto stěžovatel bohužel neustále marně poukazuje. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného usnesení krajského soudu.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že nejen z výslovné dikce §229 odst. 2 o. s. ř., ale také z ustálené judikatury obecných soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 730/2014, přičemž ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 249/16), vyplývá, že žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno ve věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede. V přezkoumávané věci šlo bez jakýchkoliv pochyb o rozhodnutí procesní povahy, kterým byl nezletilým jmenován kolizní opatrovník, který bude nezletilé v řízení zastupovat. Na závěru krajského soudu, že v takovém případě není žaloba pro zmatečnost přípustná, tudíž neshledal Ústavní soud vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou naopak s ohledem na výše uvedené řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. K námitce stěžovatele o místní nepříslušnosti okresního soudu, Ústavní soud toliko pro úplnost dodává, že sám stěžovatel uvádí, že nebylo o této námitce stěžovatele obecnými soudy rozhodnuto - pouze z již tohoto konstatování je zřejmé, že stěžovatel v této otázce nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, pročež je tato námitka v tomto procesním stadiu v řízení u Ústavního soudu nepřípustná.
12. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu