ECLI:CZ:US:2019:4.US.666.19.1
sp. zn. IV. ÚS 666/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele H. A. H., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2018 sp. zn. 1 Nt 1717/2018 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 21. září 2018 č. j. KRPA-45414-87/TČ-2018-001471 a KRPA-45414-89/TČ-2018-001471, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 21. 9. 2018 č. j. KRPA-45414-87/TČ-2018-001471 byla podle §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč za to, že dne 21. 9. 2018 opakovaně neoprávněně odepřel svědeckou výpověď v dané trestní věci. Předmětem daného trestního řízení je podezření ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl obviněný v předmětné věci dopustit, stručně řečeno, tak, že v baru napadl poškozeného a způsobil mu, mimo jiné, zlomeninu ruky. K tomu byl dne 1. 8. 2018 stěžovatel poprvé předvolán jako svědek. U výslechu odmítl vypovídat s vysvětlením: "Využívám svého práva podle §100 odst. 2 tr. řádu, kdy bych sobě nebo osobám mě blízkým mohl svou výpovědí způsobit újmu, kdy se obávám o zdraví, život a podobně u své osoby a osob mě blízkých". Dne 13. 8. 2018 rozhodl státní zástupce, že k odepření výpovědi nejsou u stěžovatele dány důvody. Stěžovatel byl tedy znovu předvolán na den 21. 9. 2018, přičemž po poučení o svých právech a povinnostech znovu neoprávněně odepřel výpověď. Z toho důvodu mu policejní orgán uložil pořádkovou pokutu.
3. Následně téhož dne vydal policejní orgán usnesení č. j. KRPA-45414-89/TČ-2018-001471, kterým stěžovateli uložil další pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. Její uložení odůvodnil zcela totožně jako v předchozím odůvodnění.
4. Proti oběma usnesením podal stěžovatel stížnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl napadeným usnesením. Dle obvodního soudu musí vyslýchaná osoba důvody odepření výpovědi vyslýchajícímu orgánu sdělit. Odkazoval-li stěžovatel na nález ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 955/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neprokázal v dané věci intenzitu a blízkost vztahu k obviněnému či poškozenému, které oba označil za osoby blízké. Bez uvedené konkretizace je nutné dle obvodního soudu dojít k závěru, že právo odepřít výpověď stěžovateli nesvědčilo. Nadto dle obvodního soudu platí, že svědek nemůže odepřít výpověď jako celek, ale toliko v části, která by jej (nebo osobu mu blízkou) ohrožovala. Ze získaných materiálů je přitom zřejmé, že přivodit sobě trestní stíhání stěžovatel nemohl, neboť do incidentu nebyl nijak zapojen. Svým chováním tak stěžovatel mařil trestní stíhání obviněného. Pořádková pokuta je přitom především nástrojem donucovacím a až poté sankčním. Její uložení v dané výši tak bylo s ohledem na výše uvedené dle soudu adekvátní.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v dané věci splnil podmínky pro využití práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 trestního řádu, neboť policejnímu orgánu opakovaně sdělil, že by svou výpovědí mohl sobě nebo osobě blízké způsobit vážnou újmu (projevil i obavu o život a zdraví svých blízkých). V tomto směru odkazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, dle níž nemusí být mezi blízkými osobami jen rodinný, nýbrž i citový vztah (např. blízké přátelství). V takové situaci nemůže být svědek k výpovědi nucen. Stěžovatele pojí s osobou obviněného i poškozeného velmi blízký vztah (několikaleté přátelství), pro který byl stěžovatel ochoten strpět uložení pokuty. Následně byla stěžovateli absurdním způsobem uložena druhá pokuta ve výši 50 000 Kč. Takový postup považuje stěžovatel za šikanózní. Policejní orgán se navíc vůbec nezabýval tím, zda stěžovatel splnil podmínky pro odepření výpovědi. Stěžovatel podotýká, že jinak byl vždy plně součinný s orgány činnými v trestním řízení a průběh jiných úkonů nenarušoval. Na konkrétní důvody odepření výpovědi nebyl stěžovatel vůbec dotázán. Stěžovatel, jakožto právní laik bez přítomnosti právního zástupce, považoval (a stále považuje) odepření výpovědi za oprávněné (vzhledem k hloubce vztahu mezi dotčenými osobami) a policejní orgány měly dle stěžovatele povinnost se touto otázkou hlouběji zabývat. Ani první pořádková pokuta pak neměla dle stěžovatele výchovný účinek, vzhledem k její nepřiměřené výši. Výše uložené pokuty pak nebyla rovněž řádně zdůvodněna a dle stěžovatele byla nepřiměřená. Nebyly zkoumány majetkové poměry stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že nebyl poučen stran toho, čeho se má výslech týkat, a že mu při odepření výpovědi hrozí uložení pořádkové pokuty. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do doby konečného rozhodnutí Ústavního soudu.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
7. K ústavní stížnosti se vyjádřil policejní orgán, který obsáhle zopakoval výše popsané okolnosti případu. K zopakování výslechu stěžovatele došlo na základě příkazu státního zástupce, který uvedl, že obavy o život (zdraví, apod.) nejsou důvodem pro odepření výpovědi, neboť stěžovatele lze v tomto směru poučit o možnostech ochrany. Stěžovatel byl tedy opětovně poučen, uvedl, že veškerému poučení rozumí, avšak nadále odmítl vypovídat s tím, že s věcí nechce mít nic společného a nechce stát ani proti jednomu účastníku incidentu a že je to věc mezi nimi. Poté došlo k uložení první pořádkové pokuty. Policejní orgán se následně pokusil pokračovat ve výslechu stěžovatele, avšak ten nadále uváděl, že vypovídat nebude. Proto došlo k uložení druhé pořádkové pokuty. Poté právní zástupce stěžovatele vznesl proti postupu policejního orgánu námitky a výslech byl ukončen. Policejní orgán tedy dle vyjádření postupoval v souladu s právními předpisy. Stěžovatel měl možnost spontánně vylíčit, co o věci ví, a pominout to, co považoval za nebezpečné sobě nebo osobám blízkým. Stěžovatel však v rozporu s trestním řádem odmítl výpověď zcela. Důvody svého jednání pak stěžovatel nevysvětlil, resp. konkretizoval je pouze totožnou mírou loajality jak k poškozenému, tak k obviněnému. Výše pokut je pak dle policejního orgánu adekvátní okolnostem případu.
8. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Stěžovateli bylo shora uvedené vyjádření policejního orgánu zasláno na vědomí a k případné replice. Tohoto práva stěžovatel nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Na prvém místě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku nedostatečného poučení stěžovatele ze strany policejního orgánu (ohledně rozsahu výslechu a hrozby uložení pořádkové pokuty). Tuto námitku totiž stěžovatel vůbec neuplatnil ve stížnosti proti oběma usnesením policejního orgánu. V takové situaci nemůže zásadně Ústavní soud orgánům veřejné moci (v dané věci zejména obvodnímu soudu) vytknout, že stěžovatelovým námitkám neposkytl dostatečnou ústavněprávní ochranu. Stěžovatel ve stížnosti obvodnímu soudu namítal pouze nedostatečné poučení ohledně možnosti podání opravného prostředku. S touto námitkou se však obvodní soud beze zbytku logicky vypořádal. Rovněž tak další náležitosti poučení byly dle Ústavního soudu splněny. Proti tvrzení policejního orgánu (v napadených usneseních) o opakovaném poučení stran rozsahu výslechu a hrozby pořádkové pokuty (navíc opakovaně uložené) stěžovatel ve stížnosti nebrojil. Stěžovatel přitom výpověď odmítl jako celek. Tvrzení o nedostatečném poučení tak nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
13. Jako další hodnotil Ústavní soud námitku o nesplnění podmínek pro samotné uložení pořádkových pokut. Stěžovatel své jednání obhajoval blízkým přátelským vztahem k obviněnému i poškozenému. Ve stížnosti k obvodnímu soudu se dovolával závěrů nálezu ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 955/18. V něm Ústavní soud dovodil, že osobou blízkou (ve smyslu trestních předpisů) není jen osoba rodinně spřízněná, nýbrž i osoba, k níž má vyslýchaný blízký citový (např. přátelský) vztah. Dále zejména uvedl, že "Existenci takového vztahu pak musí svědek řádně vysvětlit a přesvědčivě odůvodnit. Přitom se "vyžaduje vyšší intenzita tohoto vztahu, než jen obvyklá mezilidská soudržnost" a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat. (...) Na straně druhé je však obecně známou pravdou, že přátelství může v některých případech představovat stejně pevné anebo dokonce i silnější pouto, nežli je tomu u rodinných vztahů. (...) Intenzita přátelského vztahu přitom může být dána celou řadou aspektů: podobností názorů a zastávaných hodnot, délkou jeho trvání, společnými zážitky, koníčky, zájmy a dalšími přáteli, profesní provázaností, bydlením v sousedství, vzájemným kamarádstvím dětí, společně tráveným časem apod. (...) Pevnost přátelského vztahu, pojmově spojená s pocitem, že újma způsobená příteli (osobě blízké) se bolestně dotkne i jiné osoby, totiž nemusí vůbec záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají.(...) Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného." (srov. body 17 a 18 nálezu ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 955/18). Dle Ústavního soudu je zřejmé, že závěry popsaného nálezu nelze v dané věci aplikovat, protože stěžovatel se omezil na shora uvedené prohlášení, aniž nějak vysvětlil a přesvědčivě odůvodnil, z čeho lze dovodit intenzivní přátelský vztah mezi ním a obviněným, resp. poškozeným (obdobně srov. např. usnesení ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3450/17).
14. Na pořádkovou pokutu je pak třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení [srov. přiměřeně např. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. nález ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000 (N 94/22 SbNU 311)]. Podle zákona může mimo jiné odepřít svědeckou výpověď ten, kdo by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě a některé z blízkých osob anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. U jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném se musí posuzovat konkrétní příbuzenský nebo jiný obdobný vztah, jakož i otázka míry tvrzené újmy způsobené případným trestním stíháním. Z toho vyplývá, že vztah mezi osobou odmítající s odkazem na §100 odst. 2 trestního řádu vypovídat s ohledem na nebezpečí újmy způsobené sobě nebo jiné osobě musí být objektivně prokázán a důvodnost pociťované újmy musí být opřena o objektivní skutečnosti. Zpravidla tedy nepostačí pouhé prohlášení jedné osoby tohoto vztahu. Zda je skutečně svědek oprávněn odepřít výpověď, je ponecháno - jak naznačeno výše - na posouzení orgánu činného v trestním řízení, který svědka má vyslechnout, a důvody, pro které chce svědek odepřít výpověď, musí tomuto orgánu sdělit. Takové sdělení je ovšem podmíněno konkrétními okolnostmi trestní věci, byť tyto nesmí být natolik konkrétní, aby to bylo v rozporu se smyslem ustanovení o právu odepřít výpověď (srov. např. usnesení
ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2356/17).
15. Stěžovatel v tomto směru žádnou relevantní skutečnost neuvedl, s výjimkou tvrzení, že jeho přátelství je několikaleté. Avšak z vyjádření stěžovatele před policejním orgánem a z vyjádření policejního orgánu v řízení o ústavní stížnosti, přičemž ani jedno stěžovatel nezpochybnil, spíše vyplývá, že stěžovatel odmítá vypovídat z důvodu nechuti spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, nerespektování ochrany důležitých společenských hodnot a obav (ovšem nepodložených) o svůj život či zdraví, kdyby se do věci zapletl. Jak však uvedly orgány činné v trestním řízení, takovými důvody nelze ospravedlnit úplné odepření výpovědi. S takovým závěrem se Ústavní soud plně ztotožňuje. Stěžovatel tedy neprokázal, že by v dané trestní věci požíval práva daného mu čl. 37 odst. 1 Listiny.
16. Přisvědčit pak Ústavní soud nemohl ani námitce šikanózního ukládání opakovaných pořádkových pokut. Podle §66 odst. 1 trestního řádu platí, že "Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč." Možnost opakovaného ukládání pokut v trestním řízení byla dovozena judikaturně [srov. např. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 2369/08 (N 244/59 SbNU 489), podobně též viz Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013 str. 717]. Taková možnost dle Ústavního soudu odpovídá smyslu institutu pořádkové pokuty, neboť opakované deliktní chování, narušující řádný průběh trestního řízení (např. opakované urážky soudců), může být opakovaně postiženo, obvykle prostředkem se stále citelnějším dopadem (vyšší pokutou). Ani z trestního řádu samotného, ani z rozhodovací praxe přitom nevyplývá, že by se uvedená hranice 50 000 Kč měla týkat celkového postihu v souhrnu všech uložených pokut. Z tohoto pravidla nicméně soudní praxe dovodila občasné výjimky, kupříkladu při ukládání pořádkové pokuty za odmítnutí podrobení se odběru krve na zjištění alkoholu lze pořádkovou pokutu uložit toliko jednou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 1981 sp. zn. 6 Tz 26/81).
17. Ústavní soud však neshledává protiústavním závěr, že zásadně každé konkrétní protiprávní chování je sankcionováno znovu a se zvyšující se tvrdostí. Přesto spatřuje určitý rozdíl mezi jednotlivými druhy jednání z palety pořádkových deliktů, a to s ohledem na jejich blízkost k ústavně chráněným hodnotám. Jednoduše řečeno, orgány činné v trestním řízení by měly i při vyměřování pořádkového postihu brát ohled na to, zda se dotčená osoba dovolává svých ústavních práv a může situaci vnímat, například kvůli absenci právního zastoupení, jako jejich porušování. Ústavní soud tedy spatřuje jistý rozdíl (odpovídající přibližně kritériu materiální stránky deliktu) mezi opakovaným narušováním trestního řízení z důvodů například vulgárního chování nebo neuposlechnutí předvolání k procesnímu úkonu, a jednáním, kterým se osoba dovolává svých ústavních práv například při odmítnutí výpovědi před policejním orgánem z důvodů ochrany osob blízkých (čl. 37 odst. 1 Listiny) nebo ochrany tzv. novinářského zdroje (srov. čl. 17 Listiny). V takové situaci by měl vyslýchající orgán v přípravném řízení postupovat s respektem k možnému (a ne vždy zcela jasnému) náhledu účastníka na jeho ústavní práva. Neoprávněné zaštiťování se ústavními právy však nepředstavuje pro vyslýchanou osobu imunitu před postihem. Případné porušení ústavních práv vyslýchaných osob lze totiž zpravidla napravit i jinými cestami. I to je důvod, proč by orgány činné v trestním řízení měly při vynucování procesních povinností (prostřednictvím pořádkových pokut) postupovat zdrženlivě. V opačném případě je totiž nezbytnou alternativou hrozba rozšířené nepostižitelnosti pachatelů trestné činnosti, o níž byly důkazy opatřeny neoprávněným vynucováním výslechů.
18. Za nepřiměřenou by tedy Ústavní soud považoval takovou aplikaci institutu pořádkové pokuty, která by představovala nátlak v podobě hrozby majetkového postihu například v řádu mnoha set tisíc korun za krátké časové období (během jednoho dne), aniž by například vyslýchaná osoba měla možnost poradit se se svým právním zástupcem, stěžovat si na postup policie státnímu zástupci a podat proti uložení prvních pokut stížnost k soudu. Rozhodující v otázce přiměřenosti opakovaného postihu jsou tak nakonec vždy konkrétní okolnosti daného případu. Konečně rozdíl mezi opakovaným odepřením výpovědi v přípravném řízení a odepřením výpovědi v soudním řízení vyjádřil i zákonodárce tím, že opakované neuposlechnutí výzvy soudu označil za trestný čin (viz §336 trestního zákoníku). V přípravném řízení tomu tak není a orgány činné v trestním řízení by neměly tuto skutečnost kompenzovat nepřiměřenou aplikací institutu pořádkové pokuty. Takový postup by Ústavní soud musel označit za vskutku nepřiměřený.
19. Nic takového však Ústavní soud v dané věci neshledal. Za rozhodující považuje skutečnost, že stěžovatel byl k výslechu předvolán opakovaně, přičemž první odmítnutí výpovědi nebylo nijak sankcionováno. Teprve po zásahu státního zastupitelství zaujaly orgány činné v trestním řízení jasně donucovací postoj k nutnosti stěžovatelovy výpovědi, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn. Po uložení první pořádkové pokuty dal pak policejní orgán stěžovateli možnost "odčinit" svůj delikt, avšak tento setrval na svém neoprávněném stanovisku (viz výše), vyjadřujícím především hodnotovou neúctu k povinnosti napomáhat trestnímu řízení. Po uložení druhé pořádkové pokuty pak policejní orgán (k námitkám stěžovatele) výslech ukončil a tím dal stěžovateli možnost brojit proti postupu policie. Nešlo tedy zjevně o žádný šikanózní postup, při němž by stěžovatelovy zájmy a námitky nebyly vůbec respektovány. Ústavní soud naopak hodnotí postup policejního orgánu, vázaného zároveň názorem státního zastupitelství, za přiměřeně zdrženlivý. V opakovaném uložení pořádkové pokuty tak Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv.
20. Nepřiměřenou se pak Ústavnímu soudu nejeví ani výše uložených pořádkových pokut. Tento závěr je podložen zejména skutečností, že šlo o opakované nesplnění výzvy orgánu činného v trestním řízení, a dále způsobem, jakým stěžovatel svůj postoj odůvodnil. Vzhledem k podstatě institutu pořádkové pokuty pak není namístě, aby orgán, pokutu ukládající, zkoumal zpravidla neznámé majetkové poměry dotčené osoby. Taková úvaha se projeví zásadně až při vymáhání pokuty, případně jejím prominutí po splnění povinnosti. Navíc ani sám stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, pro které by mu nebylo možné pořádkovou pokutu uložit (např. nemajetnost, probíhající insolvenční řízení, atd.). I v této otázce tedy platí závěry uvedené výše (viz bod 11).
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla projednána bez zbytečného odkladu s uvedeným výsledkem, stalo se rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí policejního orgánu bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu