ECLI:CZ:US:2019:4.US.681.19.1
sp. zn. IV. ÚS 681/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Švejnohy, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2018, č. j. 35 Co 131/2018-260, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a Čeňka Absolona, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále též "nalézací soud") uložil rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 16 C 330/2013-227, stěžovateli, aby vedlejšímu účastníkovi zaplatil 3 998 Kč s příslušenstvím; co do částky 46 002 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Vedlejší účastník (spolu)vlastní dům č. p. X s přilehlými pozemky pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha. Výše uvedené nemovitosti jsou v jeho spoluvlastnictví v režimu nevypořádaného SJM s bývalou manželkou Blankou Absolonovou; řízení o vypořádání zaniklého SJM je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 83/2012 a doposud nebylo skončeno. Stěžovatel je životním partnerem Blanky Absolonové a spolu s ní (částečně i s vedlejším účastníkem) užívá část výše uvedeného domu (byt v domě). Vedlejší účastník se z titulu bezdůvodného obohacení domáhal zaplacení částky 50 000 Kč za užívání jím spoluvlastněného domu, jeho žalobě v podstatné části nalézací soud nevyhověl; v nepatrné části jí vyhověl, neboť dospěl k závěru, že užívá-li stěžovatel předmětný dům bez souhlasu vedlejšího účastníka (byť se souhlasem druhé spoluvlastnice Blanky Absolonové), vzniká na jeho straně za užívání bezdůvodné obohacení, které je třeba vydat.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též "odvolací soud") napadený rozsudek k odvolání stěžovatele změnil tak, že mu uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2 666 Kč s příslušenstvím, na nákladech řízení před nalézacím soudem 68 062 Kč a nákladech odvolacího řízení 1 215 Kč. Odvolací soud dospěl shodně s nalézacím soudem k závěru, že vedlejší účastník je aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení, které vzniklo stěžovateli užíváním části předmětného domu v březnu 2013, byť dům s pozemky patří do SJM vedlejšího účastníka a partnerky stěžovatele, Blanky Absolonové; ostatní je záležitostí vypořádání mezi spoluvlastníky.
Podle odvolacího soudu tak přísluší vedlejšímu účastníkovi proti stěžovateli právo na zaplacení částky 2 666 Kč podle §451 odst. 1 a 458 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "obč. zák.").
Nutno uvést, že soudy se nárokem vedlejšího účastníka za užívání předmětného domu (bytu) zabývaly opakovaně, neboť odvolací soud předcházejícím usnesením ze dne 6. 5. 2016, č. j. 35 Co 64/2016-92, zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 16 C 330/2013-67, jímž byla žaloba vedlejšího účastníka o 50 000 Kč s příslušenstvím (ve stejné věci) zamítnuta v plném rozsahu. Nalézací i odvolací soud tedy řešily předmětný spor opakovaně a napodruhé dospěly k závěru, že je nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti, náležející do nevypořádaného SJM, co do základu opodstatněný.
Řádně zastoupený stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu včasnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že je napadený rozsudek protiústavní a porušující jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; polemizuje se závěrem obecných soudů, že nový partner jednoho z exmanželů musí platit druhému exmanželovi za užívání nemovité věci patřící do zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM, za situace, kdy předmětný byt užívá současně první exmanžel (tj. nový partner je hostem/členem domácnosti). Stěžovatel nesouhlasí s interpretací §145 odst. 2 obč. zák. obecnými soudy, považuje napadené rozhodnutí za extrémní a v rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem spisu, souvisejících rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost obsahuje totiž výlučně nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy a polemiku s napadeným rozhodnutím, které je založeno na odlišném právním závěru, než zastává stěžovatel. Stěžovatel tak žádá po Ústavním soudu, aby v další instanci přezkoumal rozhodnutí soudů obecných a potvrdil jeho právní názor, podle něj správný.
Především je třeba zdůraznit, že v případě posuzované kauzy jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, a řada dalších rozhodnutí) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Spor mezi účastníky je o částku v tzv. bagatelní výši, a přestože Ústavní soud rozumí motivaci, která stěžovatele vedla k podání stížnosti, nelze po něm žádat, aby v další instanci "hodnotil hodnocení" obecných soudů a řešil komplikované (vztahové) záležitosti, které souvisí s porozvodovou situací v rodině současné partnerky stěžovatele. Podstatné je, že soudy se základem nároku a jeho výší zabývaly opakovaně, dospěly k přesvědčivým skutkovým a právním závěrům (včetně odkazu na relevantní judikaturu), které nemá Ústavní soud důvod přezkoumávat.
Napadené rozhodnutí je podrobně odůvodněno a je v něm vysvětleno, z jakého důvodu náleží vedlejšímu účastníkovi bagatelní částka za užívání předmětného bytu stěžovatelem, jehož nesouhlas s výsledkem sporu opodstatněnost stížnosti nezakládá. Takzvané právo na spravedlivý proces nezahrnuje právo na výsledek sporu podle představ účastníka, ale "jen" projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu