ECLI:CZ:US:2019:4.US.706.19.1
sp. zn. IV. ÚS 706/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele F. L., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti postupu Policie České republiky, Městského státního zastupitelství v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, spočívajícímu v nekonání účinného vyšetřování, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, vyrozuměním ze dne 2. listopadu 2018, č. j. KRPB-223742-3/CJ-2018-060274-HK, stěžovateli sdělila, že po prostudování dostupných materiálů, příslušné judikatury a na základě skutkových zjištění dospěla k závěru, že ve věci není dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nezahájila úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu a podání uložila bez dalšího opatření. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zastupitelství") stěžovateli vyrozuměním ze dne 5. listopadu 2018, č. j. 6 ZN 142/2018-16, sdělila, že jím uvedené skutečnosti nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, neboť jednání neznámého pachatele nedosahuje intenzity skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 trestního zákoníku. K podnětu stěžovatele podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, mu Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "vyšší státní zastupitelství") vyrozuměním ze dne 19. prosince 2018, č. j. 1 KZN 1120/2018-13, sdělilo, že námitky nejsou důvodné a není na místě věc vracet s pokyny k provedení dalších úkonů.
Právně zastoupený stěžovatel v podání splňujícím požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že je advokátem a obecním zastupitelem a před obecními volbami proti němu byla vedena dehonestující anti-kampaň na území obce, prostřednictvím internetu i sociálních sítí. Proto podal dne 3. října 2018 státnímu zastupitelství trestní oznámení a po telefonickém zjištění, že jeho podnět bude prošetřen až po 8. říjnu 2018 (tedy až po volbách), podal další trestní oznámení (dne 4. října 2018) adresované Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje. Ačkoliv stěžovatel žádal o zajištění nástrojů k páchání trestné činnosti, policie do voleb ani po nich nic nepodnikla; bez jakéhokoliv šetření byl stěžovatel policií i státním zastupitelstvím vyrozuměn, že se o trestný čin nejedná.
Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení rezignovaly na účinné vyšetřování a porušily závazek státu chránit jeho základní práva, způsobem judikovaným v nálezu ze dne 2. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) - všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz; dále se domáhá ochrany morální bezúhonnosti, judikované Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Petrina ca Rumunsko, č. 78060/01, ze dne 14. října 2008. Stěžovatel nesouhlasí s interpretací rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. III. ÚS 11/04 U 4/36 SbNU 769, ze dne 15. března 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), ze dne 20. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13 (N 100/73 SbNU 621), a Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002, o snížené ochraně veřejně činných osob proti přiměřené kritice. O tu pro nepravdivost šířených informací nejde, jednání popsané v trestních oznámeních tak naplnilo skutkovou podstatu trestného činu pomluvy, a proto mělo proběhnout účinné vyšetřování. Stěžovatel je srozuměn s tím, že jde pouze o procesní povinnost náležité péče, nikoliv povinnost dosáhnout konkrétního výsledku (viz odst. 20 usnesení ze dne 29. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13), v jeho věci ale orgány činné v trestním řízení svým laxním postupem nezajistily ani důkazní prostředky (policie pouze zjistila výsledky obecních voleb), které by mohl stěžovatel uplatnit v civilním řízení, není-li v jeho silách odhalit skutečné pachatele. V postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatel spatřuje porušení základních práv podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje, aby Ústavní soud deklaroval zásah do jeho práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochrany jména, a zakázal policii i státnímu zastupitelství pokračovat v porušování jeho práv.
Stěžovatel podal první trestní oznámení ve středu 3. října, druhé pak ve čtvrtek 4. října, přičemž volby do obecních zastupitelstev proběhly v pátek a sobotu 5. a 6. října 2018; v podáních poukazoval na spolek (jeho členy), internetové stránky a sociální síť, šířící o něm nepravdivé informace s úmyslem snížit jeho vážnost a docílit jeho nezvolení (zvolení jeho politických konkurentů). Proto požadoval prověření uvedených skutečností, zajištění "reklamního" autobusu, internetových stránek a profilů na sociálních sítích.
Policie ve vyrozumění odkázala na shora uvedené judikáty, podle nichž se politik vědomě vystavuje ne vždy objektivní kontrole svého chování a jednání ze strany politické opozice, novinářů i všech občanů, případně že veřejně činné osoby (politici) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky. Policejní vyrozumění pak obsahuje i informaci z výsledku voleb do obecního zastupitelstva, podle kterého to byl právě stěžovatel, kdo v rámci obce získal nejvyšší počet preferenčních hlasů, a to přesto, že jeho strana skončila až na třetím místě; jednání popsané v trestním oznámení proto policie nevyhodnotila jako trestný čin.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může podat ústavní stížnost osoba tvrdící, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl. Z poučení policejního vyrozumění je patrné, že neexistuje opravný prostředek (stížnost), ale je možné podat opětovný podnět, který však musí obsahovat nové skutečnosti; z ničeho však není patrné, že by taková situace nastala. Jak je dále zřejmé ze stěžovatelem dodatečně zaslané kopie vyrozumění policie, bylo stěžovateli (jeho zástupci) doručeno do datové schránky v pátek 2. listopadu 2018 [byť otisk razítka byl proveden až v pondělí 5. listopadu 2018 (sic!)]. Obrátil-li se proto stěžovatel na Ústavní soud podáním ze dne 27. února 2019, učinil tak po zákonem stanovené lhůtě.
Vyrozumění o způsobu rozhodnutí vyššího státního zastupitelství o opravném prostředku bylo stěžovateli (zástupci) doručeno v pondělí 31. prosince 2018 (podle údaje z datové schránky i podle otisku razítka advokátní kanceláře) - a v této části je ústavní stížnost podána včas. V paralelním řízení státní zastupitelství dospělo ke shodným závěrům jako policie, že skutečnosti uvedené stěžovatelem v trestním oznámení nemají znaky trestného činu. To samé potvrdilo v rámci přezkumu i vyšší státní zastupitelství, podle něhož jsou zmiňované výroky subjektivním hodnocením činnosti obecního zastupitelstva skupinou osob mající výhrady, které však nepřekročily hranici hodnotících a kritizujících úsudků, a to v souvislosti s tehdy vedenou předvolební kampaní.
Spáchala-li osoba trestný čin, je jednou z povinností státu vytvořit efektivní a nezávislý systém, schopný zjistit spáchání trestného činu, a případně pachatele přivést k odpovědnosti; v opačném případě by byla záruka ochrany práv pouze teoretická. Konkrétní požadavky efektivního vyšetřování závisí na kontextu, v němž bylo (mělo být) tvrzené právo porušeno, a proto je vyžadováno především u úmyslných trestných činů (viz například nález ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. III. ÚS 1716/16, N 151/82 SbNU 385). Jak je z judikatury dále patrné, ani ESLP nevyžaduje v případech neúmyslných zásahů do práva (a to i v případě práva na život) nutně trestněprávní reakci státu (viz např. rozsudek ze dne 17. ledna 2002, č. 32967/96, Calvelli a Ciglio proti Itálii). Efektivní ochrana tohoto práva vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování orgány činnými v trestním řízení v souladu s trestním řádem (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14), a to vždy, existuje-li podezření na spáchání trestného činu. Uvedený postup ale neukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost vypátrat a označit pachatele i tehdy, zjistí-li, že nebyl spáchán ani nedbalostní trestný čin, případně kdy na základě předložených poznatků ani neexistují důvody pro nezahájení úkonů trestního řízení
Ústavní soud se v minulosti zabýval otázkou nároku na trestního stíhání jiné osoby a opakovaně judikoval, že z "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ze dne 26. února 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343). Uvedené znamená, že neexistuje právo další osoby (oznamovatele, poškozeného), aby byla jiná osoba stíhána a odsouzena. Účelem účinného vyšetřování tak není a ani nemůže být závěr, že postup byl protiprávní proto, že o jeho protiprávnosti je přesvědčen stěžovatel a že pro něj nepříznivý výsledek vyšetřování je jednoznačně zaviněn špatným postupem orgánů činných v trestním řízení (viz též nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14, N 8/80 SbNU 91).
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (čl. 2 odst. 2 Listiny) lze státní moc uplatňovat v případech, mezích a způsoby, který stanoví zákon; je tedy úkolem zákonem stanovených orgánů veřejné moci (orgánů veřejné moci), aby prověřily, zda to které jednání je či není trestným činem, přičemž učinit takové zjištění nepřísluší nikomu jinému. Ústavní soud proto nepřezkoumává opodstatněnost závěrů orgánů činných v trestním řízení ohledně zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zjišťuje, nedošlo-li k porušení zaručených práv; taková situace v projednávaném případě nenastala. Nelze přitom pominout ani fakt, že stěžovatel se domáhal zásahu veřejné moci proti kampani nespokojených voličů (politických odpůrců) pouhé dva dny (den) před volbami, a následně i poté, co se ukázalo, že to byl právě stěžovatel (politik), který přesto (právě proto) jmenovitě získal nevyšší podporu voličů v relevantním měření sil (více i ve srovnání s předchozími volbami).
Ústavní soud rozumí subjektivnímu přesvědčení stěžovatele, že byl poškozen jednáním neurčených osob, bez dalšího však nelze opačný závěr objektivního šetření orgánů činných v trestním řízení považovat za porušení jeho práv. Svoji nespokojenost či výhrady mohl stěžovatel uplatnit občanskoprávní i trestněprávní cestou - což učinil, je ovšem nutno poukázat na skutečnost, že jím zvolená cesta nemá sloužit k usnadnění jeho postavení, ale má být použita v případě natolik závažného pochybení, které porušuje státem chráněné zájmy; řešení nespokojenosti cestou trestního řízení je totiž procesním postupem ultima ratio a nemá sloužit k zajištění důkazů pro případné občanskoprávní řízení.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti postupu policie pak Ústavní soud návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu