ECLI:CZ:US:2019:4.US.903.19.1
sp. zn. IV. ÚS 903/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 8 Tdo 1034/2018-72, Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, a Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 48 T 7/2017-635, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let do věznice s ostrahou, bylo mu uloženo ambulantní ochranné protialkoholní léčení, a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené (zdravotní pojišťovně) škodu ve výši 88 601 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice s ostrahou; odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jimž částečně zrušil výrok o trestu a výrok, jímž znovu o trestu rozhodl, a výrok nalézacího soudu o trestu a způsobu jeho výkonu, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a nově rozhodl a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou; v ostatním zůstaly rozsudky nezměněny.
Právně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), místy ne zcela srozumitelně tvrdí konkrétní vady, s nimiž se podle jeho přesvědčení obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly; namítá především, že jeho věc neprojednával nestranný soud. Poté, co v rámci samostatného řízení o přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotnického zařízení byla u něj konstatována paranoická schizofrenie, vyžádal si nalézací soud doplněk znaleckého posudku, předsedkyně senátu tak ovšem učinila prostřednictvím neformální e-mailové korespondence, kterou nezaložila do spisu - to učinila teprve obhajoba, která obdržela e-maily (omylem) v kopii. Podle Nejvyššího soudu sice jde o postup nestandardní, nemá však vliv na zákonnost a správnost rozsudku nalézacího soudu - takový závěr stěžovatel považuje za nesprávný a odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Ferranteli a Santangelo proti Itálii č. 19874/92) či Ústavního soudu (především nález ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, N 89/37 SbNU 207, č. 220/2005 Sb.).
Stěžovateli byla průběžně stanovena řada rozličných diagnóz (F10.7, F20.0, F23.0, F23.1); proto měl nalézací soud pro správné posouzení skutečných ovládacích schopností a příčetnosti (subjektivní stránky trestného činu) postupovat podle §105 odst. 4 trestního řádu a k objasnění zvlášť důležité okolnosti přizvat další znalce. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy se s jeho námitkami ke znaleckým posudkům řádně (racionálně a logicky) nevypořádaly (viz nález ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213).
Nalézací soud nevysvětlil, proč stěžovatel nemohl vyslechnout ošetřující lékařku, přestože její e-mail byl jako důkaz použit proti stěžovateli (viz nálezy ze dne 23. března 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, N 70/40 SbNU 691, ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 612/06, N 215/43 SbNU 393, a ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, N 175/43 SbNU 17). Odvolací soud měl podle stěžovatele aprobovat postup nalézacího soudu, aniž by zohlednil faktické chyby; Nejvyšší soud pak jen stručně odkázal na nález ze dne 24. července 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
Stěžovatel také namítá nesprávnou aplikaci §40 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého má soud při rozhodování o výši trestu vzít v úvahu, spáchal-li pachatel trestný čin ve snížené příčetnosti, kterou si nepřivodil (ani nedbalostním) užíváním návykových látek, soud však přisoudil stěžovateli absolutní odpovědnost za jeho nesprávný životní styl, aniž by uvážil, že i u osoby zcela střízlivé se může rozvinout duševní porucha. Stěžovatel však tvrdí, že ačkoliv věděl, jaké stavy mu užívání alkoholu působí a jaké mu následně způsobí, nedostane-li se k němu, nastala v jeho případě situace, s níž nepočítal (nemohl počítat), a proto stav v jakém se ocitl, vylučuje i nevědomou nedbalost a příslušné ustanovení mělo být aplikováno. Soudy však §40 odst. 1 trestního zákona vyložily příliš široce.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť jimi podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel po návratu do České republiky, pravděpodobně za účelem vyhledání odborné pomoci (protialkoholní léčení), v důsledku ztráty zavazadel, dlouhodobější abstinence, únavy, hladu a nevyspání, namísto vyhledání pomoci vnikl do budovy nedaleko letiště, kde zaútočil na poškozeného v jeho vlastním bytě, byl přistižen a během krátké chvíle i zadržen; jen díky pomoci poškozený útok přežil. Krátce po zadržení a umístění do psychiatrické léčebny určili lékaři, a to jen na základě výpovědi stěžovatele, diagnózu, která by ve svém důsledku znamenala jeho natolik sníženou (omezenou) příčetnost, a mohla by vyloučit jeho potrestání za popsané jednání. Na základě výpovědí svědků, kteří byli se stěžovatelem v kontaktu bezprostředně po útoku (případně ještě v jeho průběhu), a především znaleckého zkoumání, při němž měli znalci k dispozici nejen výpověď stěžovatele, byla nepříčetnost, jíž se stěžovatel dovolával, vyloučena.
Stěžovatel opakovaně odmítá přijetí důkazů svědčících proti němu, především znaleckých posudků, a dovozuje, že předsedkyně senátu nalézacího soudu měla se znalcem komunikovat protizákonně; je přesvědčen, že nalézací soud hodnotil jeho výpovědi ve vztahu ke znaleckým posudkům jako vychytralost, současně však předjímá hloupost soudkyně, která, komunikuje-li soukromě se znalcem, posílá tuto komunikaci v kopii i obhajobě, a z toho dovozuje, že existuje-li taková komunikace, musela podle stěžovatele probíhat v mnohem širším rozsahu. V důsledku toho je přesvědčen, že znalecký posudek i závěry soudu jsou nesprávné, a to tím spíše, že další stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny.
Označil-li Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku komunikaci předsedkyně senátu se znalcem za postup nestandardní, nikoliv však vadný, Ústavní soud takový závěr sdílí. Jakkoli je z rozhodnutí nalézacího soudu i z ústavní stížnosti patrná jistá animozita mezi stěžovatelem (jeho zástupcem) a předsedkyní senátu, není jejím důsledkem nesprávnost závěrů nalézacího soudu. Nalézací soud se podrobně, někdy i opakovaně (možná i na úkor srozumitelnosti a přehlednosti), zabýval okolnostmi, které vedly stěžovatele k jeho jednání; neuvěřil-li, že se jej dopustil ve stavu nepříčetnosti a pečlivě vysvětlil, proč neakceptoval tvrzení stěžovatele, která mají podpořit jeho verzi, není jeho závěr, byť pro stěžovatele nepříznivý, porušením zaručených základních práv.
Nalézací soud nepresumoval vinu stěžovatele (čl. 40 odst. 2 Listiny) a provedl dokazování v nezbytném rozsahu pro závěr o jeho vině. Neprovedl-li některé navržené důkazy, srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly.
Odvolací i Nejvyšší soud pak ve svých rozsudcích zvažovaly míru polehčujících okolností a existenci důvodů pro uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby, opakovaně přitom potvrdily správnost a úplnost skutkových zjištění nalézacího soudu, především ve vztahu ke způsobilosti stěžovatele uvědomit si své jednání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá některé důkazy v řízení provedené či odmítnuté, a domáhá se jejich přehodnocení - k tomu Ústavní soud připomíná své specifické postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti, a nikoliv postavení dalšího (čtvrtého) stupně, kterému by navíc příslušel úplný přezkum předchozích řízení. Takové postavení ani oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší, proto reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ne každý postup obecného soudu, který stěžovatel považuje za porušení podústavního práva, vede k zásahu do zaručených základních práv nebo svobod.
Obecné soudy se věcí stěžovatele důkladně zabývaly, opatřily a provedly důkazy nezbytné pro rozhodnutí a na základě zásady volného hodnocení důkazů učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, a to bez ohledu na postupné přehodnocení trestu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily, stěžovatel tak nebyl zkrácen v právu na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani na právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy). Jeho nespokojenost s napadenými rozsudky je sice pochopitelná, nezakládá však důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušeným výrokům z rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu