ECLI:CZ:US:2019:4.US.927.19.1
sp. zn. IV. ÚS 927/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 č. j. 9 To 14/2019-941, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházejících se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením krajský soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 10. 2018 č. j. 8 T 172/2013-912 a věc byla okresnímu soudu vrácena k novému projednání. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka již potřetí zproštěna obžaloby v dané trestní věci. Zároveň krajský soud podle §262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl, že okresní soud musí věc znovu projednat v jiném složení senátu.
3. V uvedené trestní věci byla stěžovatelka obžalovaná Okresním státním zastupitelstvím v Kolíně pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že úmyslně nepřeváděla zůstatky pokladní hotovosti do dalšího zúčtovacího období, kdy každé další zúčtovací období započala s nulovým zůstatkem, a takto získané finanční prostředky ve výši 2 9665 249 Kč si ponechala pro vlastní potřebu. Dále pak vyhotovovala a podepisovala pokladní doklady v celkové výši 1 279 124 Kč, které posléze zaevidovala jako vyplacené, ač tyto částky nikdy nevyplatila na pokladních dokladech uvedeným příjemcům a ponechala si je pro vlastní potřebu. Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 6. 2015 č. j. 8 T 172/2013-675 byla stěžovatelka zproštěna obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu, neboť podle názoru okresního soudu nebylo prokázáno, že se staly skutky popsané v obžalobě. Dle okresního soudu neexistovaly žádné věrohodné důkazy o stěžovatelčině vině, zejména kvůli nedostatkům v systému evidence a účetnictví v poškozené společnosti. Okresní soud rovněž upozornil na nestandardní postupy a jednání akcionářů společnosti, jež by mohlo finanční nesrovnalosti vysvětlit.
4. Tento rozsudek byl zrušen krajským soudem (usnesení ze dne 31. 3. 2016 č. j. 9 To 134/2016-708). Zprošťující rozsudek považoval krajský soud za předčasný. Okresní soud totiž nevyslechl celou řadu svědků, kteří se podíleli na řešení stěžovatelčina manka a byli rovněž svědky stěžovatelčina chování po jeho odhalení. Dále měl okresní soud nechat zpracovat znalecký posudek, aby byl lépe pochopen systém ekonomického fungování poškozené společnosti.
5. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2017 č. j. 8 T 172/2013-853 opět stěžovatelku zprostil obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu, když ani po doplnění dokazování znaleckým posudkem nezjistil přesvědčivý důkaz o stěžovatelčině vině. Naopak se prohloubily pochybnosti stran správné evidence a účetnictví v poškozené společnosti. Popsaný skutek se okresnímu soudu jevil jako nepravděpodobný. Krajským soudem uvedené svědky okresní soud nevyslechl, neboť ekonomický stav společnosti podrobně popsal znalecký posudek. Popis stěžovatelčina chování ze strany svědků by mohl mít jen podpůrný význam.
6. Tento rozsudek opět zrušil krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 9 To 163/2018-878. V něm konstatoval, že okresní soud nesplnil závazné pokyny krajského soudu k doplnění dokazování. Uvedené svědecké výpovědi mají doplnit představu soudu o stavu poškozené společnosti a chování stěžovatelky po odhalení manka.
7. Po novém projednání vydal okresní soud dne 8. 10. 2018 rozsudek č. j. 8 T 172/2013-912, kterým stěžovatelku zprostil obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu (stíhaný skutek není trestným činem). Okresní soud v hlavním líčení provedl všechny nařízené důkazy a v podstatě totožnými slovy zopakoval většinu předchozích závěrů týkajících se pochybností o stěžovatelčině vině. Její chování po odhalení manka nevyhodnotil jako usvědčující, nýbrž pochopitelné s ohledem na vzniklou situaci a tlak okolností. Okresní soud však změnil svůj právní náhled na věc. První skutek lze mít dle soudu za prokázaný do té míry, že vznikl účetní schodek ve smyslu rozdílu skutečného stavu hotovosti na pokladně oproti tomu, kolik měl stav pokladny činit dle účetní evidence a prokázán byl také vadný postup při vedení pomocné evidence, kde nebyly meziročně převáděny zůstatky účtu pokladny. Třebaže nebylo prokázáno, že schodek vznikl v důsledku úmyslného jednání obžalované, lze uzavřít, že se skutek v uvedeném rozsahu stal, nenese však znaky trestného činu. Podobně je tomu i v případě druhého skutku. Zde tedy skutečně existovaly nepodepsané účetní doklady, které (navzdory tomuto závažnému formálnímu nedostatku) byly založeny mezi účetní doklady poškozené společnosti. Avšak okresní soud nemá za spolehlivě prokázané, že by částky, na nich uvedené, skutečně nebyly vyplaceny akcionářům. Skutky se tedy co do základu staly, nicméně nenesou znaky trestného činu.
8. Na základě odvolání státního zástupce zrušil krajský soud tento rozsudek napadeným usnesením a podle §262 trestního řádu rozhodl, že věc bude znovu projednána okresním soudem v jiném složení senátu. Krajský soud zrekapituloval nejprve předchozí průběh řízení a všechna předchozí pochybení okresního soudu. Ve vztahu k poslednímu rozsudku krajský soud uznal, že okresní soud sice doplnil dokazování, avšak se všemi provedenými důkazy se řádně nevyrovnal. Uváží-li se skutečnost, že stěžovatelka v přípravném řízení nevypovídala a před soudem se omezila na tvrzení, že se cítí nevinná, protože se ničeho nedopustila a nijak tedy nevysvětlila své chování po zjištění schodku, jsou úvahy okresního soudu v této otázce zvláště pozoruhodné a důkazně zcela nepodložené. Ani důvod nového závěru okresního soudu, tedy že se skutek stal, ale není trestným činem, není přes téměř dvacetistránkové odůvodnění rozhodnutí nijak zřejmý. Vzhledem k přetrvávajícím důvodným pochybnostem o správnosti napadeného rozhodnutí, kdy je zřejmé, že okresní soud výhrady krajského soudu nerespektoval a zřejmě tak ani učinit nehodlá, což se negativně odráží v délce řízení, dospěl krajský soud k závěru, že bude nutné věc projednat v novém složení senátu. Přitom krajský soud nemá žádnou ambici prosazovat svůj vlastní názor na věc. Krajský soud nicméně nemůže akceptovat, nedostojí-li okresní soud opakovaně své povinnosti hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, aniž by jakýkoliv důkaz favorizoval nad ostatními.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nedodržel závěry ustálené judikatury Ústavního soudu. Okresní soud po předchozích zrušujících rozhodnutích krajského soudu vždy dostál všem pokynům. Stěžovatelka je tak toho názoru, že krajský soud se postupem podle §262 trestního řádu snaží spíše prosazovat svůj vlastní názor. Výhrady krajského soudu jsou dle stěžovatelky zcela obecné. Z takto nekonkrétních vyjádření nelze seznat, jakých pochybení se měl okresní soud vlastně dopustit, například s jakými konkrétními důkazy se soud nevypořádal. To je v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Konkrétně uvedené výhrady se pak zrušeného rozsudku okresního soudu vůbec netýkají. Usnesení například uvádí, že okresní soud nevyslechl vyjmenované svědky, což však není pravda, neboť tito svědci byly vyslechnuti a jejich výpovědi jsou okresním soudem hodnoceny. Totéž se týká výtky neprovedení znaleckého posudku. Předchozí výtky krajského soudu (ve starších zrušujících usneseních) naopak okresní soud vždy respektoval. V tomto směru jde například o podrobné hodnocení chování stěžovatelky po zjištění manka. Rozhodnutí okresního soudu je navíc v této otázce konzistentní s rozhodnutími civilních soudů, které se otázkou stěžovatelčiny odpovědnosti za manko rovněž zabývaly (ve prospěch stěžovatelky). Konečně se stěžovatelka ohrazuje proti tvrzení, že ve věci odmítá vypovídat. K celé záležitosti se několikrát v minulosti vyjádřila a v současné době již více nevypovídá kvůli doporučení lékaře stran jejích psychických problémů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14, ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, popř. ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, na jejíž obsáhlé závěry Ústavní soud účastníky pro stručnost odkazuje, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 trestního řádu je mimořádným procesním prostředkem, pro jehož aplikaci musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné [srov. např. nálezy ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391) nebo ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18]. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 a II. ÚS 3564/12; dále nálezy ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105) či ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16]. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných [viz také nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), bod 17; či usnesení ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 1698/13 a ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 200/15)]. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
14. Především nelze přisvědčit tvrzení námitce, že výhrady krajského soudu jsou pouze obecné a na věc nepřiléhavé. Stěžovatelka zde zčásti poukazuje zjevně na část rozhodnutí krajského soudu, kterou pouze prováděl rekapitulaci předchozího procesního vývoje věci (srov. první polovinu bodu 5. napadeného usnesení). Krajský soud tedy například zjevně nevytýká okresnímu soudu neprovedení znaleckého posudku, který již (na příkaz krajského soudu) proveden byl. Tyto námitky jsou tedy zjevně neopodstatněné, neboť na uvedených výhradách napadené usnesení krajského soudu nestojí.
15. Se stěžovatelčinými námitkami se může Ústavní soud ztotožnit pouze v tom směru, že ne zcela určitým je závěr krajského soudu, v němž okresnímu soudu vytýká, že se "nevyrovnal se všemi provedenými důkazy" a "nedůvodně favorizuje nějaké důkazy nad další". Přestože se popis hodnocení důkazů ze strany okresního soudu měnil v průběhu řízení jen poměrně minimálně (a není tak v některých částech zřejmé, nakolik nově provedené důkazy ovlivnily konečné hodnocení okresního soudu), je třeba trvat na tom, aby krajský soud uvedené pochybení konkretizoval a přitom uvedl, s kterými důkazy se soud "nevyrovnal", případně které nepřípustně "favorizoval". Ani tuto výtku však Ústavní soud nechápe jako opěrný důvod napadeného usnesení.
16. Tím dle jeho názoru je výhrada nedostatečného odůvodnění rozsudku okresního soudu ke zproštění obžaloby. Jak vyplývá z výše podrobně popsaného vývoje dané trestní věci, byla stěžovatelka dvakrát zproštěna obžaloby z důvodu uvedeném v §226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo dle okresního soudu prokázáno, že se skutek uvedený v obžalobě stal. Tomu odpovídalo i odůvodnění napadených rozsudků, které zejména zpochybňovaly prokazatelnost stěžovatelčiny viny v důsledku nejrůznějších pochybností stran finančních postupů v poškozené společnosti. Naproti tomu třetím rozsudkem zprostil okresní soud stěžovatelku obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, neboť stíhaný skutek byl dle soudu v základě prokázán, avšak není trestným činem. Navzdory této zásadní změně ve výroku uvedeného rozsudku se tato změna v podstatě nepromítla do změny jeho odůvodnění. To bylo v části hodnotící důkazy ponecháno z větší části doslova stejné, v dílčích částech sice bylo doplněno, avšak ve stejném duchu důvodných pochybností o stěžovatelčině vině. Z bodu 69 rozsudku okresního soudu, který se této otázky jediný týká, není vůbec zřejmé, z jakého důvodu považuje okresní soud vzniklou újmu (v řádu několika milionů), kterou již snad hodnotí jako za prokázanou, za netrestnou (nebo nejspíše zcela legální). Zároveň však i v tomto odstavci nadále zpochybňuje, že by daná újma (údajně prokázaná) vznikla úmyslným zaviněním stěžovatelky. Uvedenou argumentaci (podrobně popsanou výše) považuje Ústavní soud z uvedených důvodů za rozpornou, zvláště s přihlédnutím k celému zbytku odůvodnění napadeného rozsudku, které odpovídá jiným důvodům pro zproštění obžaloby.
17. Uvedené ustanovení je navíc dle Ústavního soudu aplikováno zjevně nesprávným způsobem. Ustanovení §226 písm. b) trestní řádu musí soud aplikovat tehdy, když dospěje k závěru, že stíhaný skutek se alespoň z podstatné části (zejména svým následkem) stal, avšak není trestným činem, například z důvodů aplikace ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2814). K tomu však v dané věci zjevně nedošlo, resp. z odůvodnění rozsudku okresního soudu nevyplývá žádná logicky udržitelná úvaha k aplikaci tohoto ustanovení. Obžaloba jednoznačně popisuje jak stěžovatelčino aktivní jednání ("úmyslně nepřeváděla" a "částky nikdy nevyplatila"), tvořící jednoznačný základ skutku, tak protiprávní následek ("ponechala si pro svou potřebu"). Ani jeden z těchto podstatných prvků stíhaného jednání nepovažoval okresní soud za prokázaný. Naopak je oba explicitně zpochybňuje. Jeho právní názor tak nejen postrádá přijatelné zdůvodnění, ale je i zjevně nesprávný. Toliko nad rámec lze poukázat, že se okresní soud vůbec nevypořádal s otázkou nedbalostní formy zavinění, což byla při aplikaci ustanovení §226 písm. b) trestního řádu jeho povinnost. Uvedené ustanovení totiž dopadá na situace, kdy v obžalobě popsaný skutek není dle soudu žádným trestným činem (nikoliv jen tím upřednostňovaným obžalobou). Uvedeným postupem se tak okresní soud dopustil závažného pochybení. Vzhledem k tomu, že šlo o pochybení opakované, považuje Ústavní soud postup krajského soudu podle §262 trestního řádu za ústavně souladný. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že výhrady krajského soudu uvedené v předchozích zrušujících usnesení, spočívající zejména v neprovedení relevantních důkazů, představují legitimní důvod zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně. Ani v těchto usneseních neshledal Ústavní soud žádné relevantní pochybení v zásahu krajského soudu.
18. Změna rozhodujícího senátu okresního soudu proběhla tedy v souladu s ústavními principy vyjádřenými zejména ve výše uvedené judikatuře. Úkolem nového senátu bude provést nové důkazní řízení a provedené důkazy vyhodnotit v souladu se všemi ustanoveními trestního řádu. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, nesmí si však ani nový senát "nechat vnutit" názor, který je proti jeho vnitřnímu přesvědčení a v rozporu se zásadami spravedlivého trestního řízení. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud nemůže zavázat soud nižšího stupně k nezákonnému postupu, spočívajícím například v obrácení důkazního břemene tak, aby stěžovatelka byla fakticky usvědčována kupříkladu využitím svého práva nevypovídat. Většina pochybností, na něž okresní soud upozornil ve zrušených rozhodnutích, jsou relevantní do té míry, že se s nimi bude muset nově rozhodující senát (případně soudy vyšších stupňů) jednoznačně vypořádat. Zásada in dubio pro reo zůstává v dané věci pochopitelně platná. Ústavní soud se však v dané fázi řízení, s ohledem na zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, nemohl nijak vyjadřovat k samotným závěrům soudů stran hodnocení důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18).
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu