ECLI:CZ:US:2020:1.US.1027.20.1
sp. zn. I. ÚS 1027/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 Tdo 1014/2019-812, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 7 To 448/2017-773, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 7. 2017, č. j. 4 T 44/2011-739, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 7. 2017, č. j. 4 T 44/2011-739, byl stěžovatel uznán vinným spácháním čtyř skutků konkretizovaných ve skutkové větě napadeného rozsudku. Svým jednáním měl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, zpronevěry a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti X náhradu škody ve výši 723.989, 85 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku byla poškozená odkázána na civilní soudní řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 24. 4. 2018 zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a náhradě škody a nově rozhodl tak, že jej podle §250 odst. 2 tr. z., za použití §35 odst. 1 tr. z. odsoudil k totožnému trestu odnětí svobody. Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti X náhradu škody ve výši 655.864,85 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku byla poškozená odkázána na civilní soudní řízení.
Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel vykonával v poškozené společnosti X funkci jednatele, a to až do 17. 11. 2009, kdy se nepohodl s většinovým společníkem M. S., který jej z funkce jednatele odvolal. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zabýval jednotlivými skutky, jež měl spáchat v souvislosti s vedením poškozené společnosti X.
Stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily předložené důkazy, a tvrdil, že v soudním řízení nebyla prokázána jeho vina a jeho úmysl způsobit škodu poškozené společnosti. Stěžovatel považuje hodnocení důkazů obecnými soudy za tendenční, kdy tyto již předem učinily závěr o jeho vině a podle tohoto závěru vykládaly a hodnotily jednotlivé provedené důkazy. Soud je přitom povinen prokázat skutkový stav věci naplňující skutkovou podstatu příslušného trestného činu v míře blížící se jistotě. V případě pochybností je třeba rozhodnout dle zásady in dubio pro reo. Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv, jež jsou mu garantována čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel vnímá Ústavní soud jako další odvolací instanci a tomu podrobuje způsob a rozsah své argumentace. Takováto role však Ústavnímu soudu nenáleží.
Pokud stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, jež byly provedeny obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednání naplnil skutkovou podstatu shora uvedených trestných činů, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Uvedené nastalo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu