ECLI:CZ:US:2020:1.US.1043.20.1
sp. zn. I. ÚS 1043/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Františka Smolíka, zastoupeného JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem Vestec, K Jahodárně 173, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 22 Cdo 3822/2019-489, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 11. 7. 2019 č. j. 53 Co 154/2019-453 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2019 č. j. 38 C 92/2016-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v řízení bylo rozhodnuto, že do výlučného vlastnictví stěžovatele se přikazují ve výroku specifikované nemovitosti v obci B. a P. a do výlučného vlastnictví žalobkyně se přikazuje rovněž ve výroku specifikovaná bytová jednotka v k. ú. L. Mezi účastníky byl spor veden ohledně vlastnictví této bytové jednotky. Soudy za situace, kdy ani jednomu z účastníků nesvědčí hledisko účelného využití věci, rozhodly o přikázání bytové jednotky do vlastnictví žalobkyně s tím, že tímto způsobem bude naplněno hledisko co nejnižší částky, již bude jeden z účastníků muset zaplatit druhému na vyrovnání podílu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť úvaha soudu zohledňující dosavadní požadavky judikatury vztahující se na obdobné případy byla přiměřená okolnostem věci.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Závěry, že byt nepotřebuje, považuje za zjevně nepřiměřené a nemající oporu v provedeném dokazování, neboť na straně stěžovatele existuji skutečnosti a důkazy jednoznačně svědčící v jeho prospěch. Způsob rozdělení společného jmění účastníků je nespravedlivý a příčí se dobrým mravům. Rozhodnutí soudů ani nejsou přesvědčivě odůvodněna.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky v běžných civilních sporech.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Vzaly v úvahu všechny aspekty věci, přihlédly k tomu, že žádný z účastníků nepotřebuje bytovou jednotku k bydlení, zdůvodnily, proč považovaly tvrzení stěžovatele o potřebě bytové jednotky ze zdravotních důvodů za účelové (stěžovatel byt pronajímal třetím osobám) a vzaly v úvahu i chování žalobkyně coby právní nástupkyně zemřelé matky, která v souvislosti s péčí o matku udržovala byt v provozuschopném stavu. Za absence jiných rozhodných okolností přihlédly k dosavadnímu požadavku judikatury, aby částka, která má být zaplacena druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, aby nebylo nutné přijímat další závazky či přikázaný majetek zpeněžit jen proto, aby mohla být splněna povinnost zaplatit vypořádací podíl (srov. sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, 22 Cdo 3915/2009). Rovněž Nejvyšší soud podrobně a srozumitelně odůvodnil své závěry o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, vycházejícím s ohledem na konkrétní okolnosti věci z kritéria co nejnižší výše vypořádacího podílu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu