ECLI:CZ:US:2020:1.US.1082.20.1
sp. zn. I. ÚS 1082/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Šafaříkovy sady 2455/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 3 Tdo 1493/2019-563, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2019 č. j. 9 To 73/2019-501 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 1. 2019 č. j. 1 T 70/2017-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval (velmi stručně vyjádřeno) v tom, že poté, co došlo v rámci insolvenčního řízení vedeného proti jeho osobě k prodeji jeho rodinného domu, bez souhlasu a vědomí nových vlastníků odmontoval a odvezl z tohoto domu kuchyňskou linku i s osazenými spotřebiči. Stěžovatel namítá, že trestní soudy pochybily, když kuchyňkou linku považovaly za součást domu. Předkládá argumentaci, z níž podle něj vyplývá, že tuto linku je třeba považovat za samostatnou věc. Porušení práva na spravedlivý proces vidí stěžovatel i v tom, že linka nebyla zkoumána, tj. ohledána soudem či znalcem. Má za to, že nebylo dostatečně prokázáno jeho úmyslné zavinění vzhledem ke skutečnosti, že jednal ve vztahu k cizí věci. Namítá rovněž, že jeho odsouzení je v rozporu s principem subsidiarity trestní represe, neboť jde o spor, který by mělo řešit primárně civilní právo. Podle něj je mu k tíži kladeno insolvenční řízení a jako dlužník je diskriminován.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se jimi trestní soudy pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč v daném případě považovaly kuchyňskou linku, jejímž odmontováním stěžovatel spáchal přečin poškození cizí věci, za součást nemovitosti, v níž se nacházela. Podrobnou argumentaci v tomto směru obsahoval již rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (srov. č. l. 10-11), přičemž zohledněna byla i stávající, v zásadě nejednotná judikatura vztahující se k otázce, zda je kuchyňská linka součástí nemovitosti, nebo zda jde o samostatnou věc. Jestliže trestní soudy dospěly v posuzovaném případě na podkladě provedeného dokazování (mj. výpovědi samotného stěžovatele) k závěru, že předmětná linka byla vyrobena na míru pro využití v konkrétní nemovitosti a nemohla být od ní oddělena, aniž by se tím dům znehodnotil, neshledává Ústavní soud žádný důvod, aby tento závěr přehodnocoval. Pochybení nespatřuje ani v tom, že trestní soudy nepřikročily k ohledání již odmontované a odvezené linky, k níž existovala dostatečná fotodokumentace, zvláště když v posuzovaném případě šlo o snížení hodnoty celého domu a znalec potvrdil, že měl ke zpracování svého posudku dostatečné podklady (srov. č. l. 5-6 rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever).
V souvislosti s úvahami o charakteru předmětné kuchyňské linky dále nelze přehlédnout, že otázka, zda tato linka tvořila součást nemovitosti, anebo zda šlo o samostatnou věc, nebyla v daném případě stěžejní, jak správně uvedl ve svém usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 7). Stěžovatel totiž musel vědět, že v době, kdy jednal, již nemovitost i kuchyňská linka nebyly v jeho vlastnictví (viz dále), tudíž pokud by byla linka považována za samostatnou věc, dopustil by se stěžovatel jejím odmontováním a odvezením jiného trestného činu proti majetku (např. zpronevěry, jak byl stíhaný skutek původně kvalifikován v podané obžalobě), který by byl navíc přísněji trestný v porovnání s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, za nějž byl stěžovatel odsouzen.
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku týkající se údajně neprokázaného úmyslného zavinění. Obhajoba stěžovatele, že jednal v negativním skutkovém omylu, když se domníval, že v době jeho jednání byla kuchyňská linka stále v jeho vlastnictví, byla spolehlivě vyvrácena. Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 7-8 rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever, č. l. 5 rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i č. l. 9-10 usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo velmi podrobně a opakovaně rozebráno, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů trestní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že kuchyňská linka byla prodána společně s nemovitostí a již tedy není v jeho vlastnictví. Ústavní soud nepovažuje za potřebné opětovně (již počtvrté) uvádět tyto důvody a důkazy, a proto pouze konstatuje, že úvahy trestních soudů v tomto směru jsou racionální, kvalitně odůvodněné a prosty jakýchkoli logických excesů.
Přisvědčit stěžovateli Ústavní soud nemohl ani v souvislosti s jeho tvrzením, že jeho odsouzení je v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Ústavní soud nejprve připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 10-11 jeho usnesení) Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat, a to zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatel svým činem způsobil škodu 100 000 Kč, tedy škodu dvacetinásobně přesahující hranici škody nikoli nepatrné, jejíž způsobení je nezbytné pro naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Škodlivost činu nesnižuje ani způsob spáchání, neboť v předmětné nemovitosti, z níž kuchyňskou linku odmontoval, se stěžovatel zdržoval protiprávně, protože se již nacházela ve vlastnictví poškozených.
Na závěr Ústavní soud podotýká, že z žádného z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel byl jakkoli diskriminován kvůli svému postavení dlužníka. Odsouzen byl za to, že svévolně poškodil věc, která v dané době již nebyla v jeho vlastnictví. Toto odsouzení tedy s probíhajícím insolvenčním řízením souviselo vlastně jen nepřímo a o diskriminaci stěžovatele coby dlužníka nelze vůbec uvažovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu